Recenzovaná verze: PlayStation 5

Druhý díl Little Nightmares má úplně nového hlavního hrdinu, kterým je chlapec jménem Mono. Odehrává se ovšem ve stejném světě jako první díl, což je ostatně patrné jednak z marketingových materiálů, a vlastně i po prvních krůčcích v samotné hře. K chlapcovi se totiž záhy připojí záhadná dívka, z níž se následně vyklube Six, hlavní hrdinka prvního dílu. Je možná trochu škoda, že vývojáři tohle vyspoilerovali na obalu hry i v doprovodných materiálech, takže odhalení, o koho se jedná, nemá takový efekt. Každopádně společně pak musejí oba hrdinové projít hororovým, děsivým a značně pokrouceným světem plným nástrah. Vývojáři se opět rozhodli vyprávět příběh bez jakýchkoliv slov, pouze prostředím, událostmi a náznaky. Musím říci, že já jsem třeba zastánce klasičtější formy vyprávění příběhů, kde se dozvím minimálně základní kostru zápletky. V Little Nightmares 2 je vše pouze na hráči, jak si dané situace vyloží a pochopí, přičemž se může stát, že na konci bude mít ze všeho jen guláš, případně příběh vůbec nepostřehne a bude ho ignorovat. Little Nightmares 2 dle mého názoru v tomto dost kulhá a zasloužilo by si alespoň nějaké menší berličky, aby byl hráč více v obraze. Určitě by se to projevilo na celkovém zážitku.

Pokud jste hráli první díl, budete od první minuty jako doma. Vývojáři se nesnažili o žádnou revoluci, ale prostě jen pokračují tam, kde minule skončili, ať už jde o příběh nebo i hratelnost. Pořád tu máme před sebou 2,5D plošinovku s až hororovou atmosférou a řadou děsivých scén, z nichž sem tam zamrazí, jen je vše daleko rozmanitější, a pestřejší a vlastně dle mého pocitu i o trochu lepší. Hra má několik kapitol, kdy každá se odehrává v jiném prostředí s mistrným designem, u něhož je vidět, že kreativita vývojářům v Tarsier Games rozhodně nechybí. Zatímco na začátku se musí hlavní hrdina Mono se Six dostat z temného lesa, kde ho nahání zlý myslivec s brokovnicí v ruce, dostane se i do děsivé školy plné rozbitých panenek dětí a šílených učitelů, ale i nemocnice, kde zase tvrdou rukou vládnou blázniví lékaři, kteří neváhají dělat různé pokusy.

Rozmanitost prostředí je dostačující, navíc každé prostředí staví před hráče i samotného hrdinu řadu překážek. Stejně jako první díl je Little Nightmares II plošinovkou, která je postavena na překonávání řady překážek, ale také řešení důmyslně a chytře vymyšlených hádanek či různých problémů. Důležitý je tak průzkum a všímání si prostředí, protože jen tak je možné odhalit, co hra v daný okamžik vyžaduje. Logické hádanky a další problémy jsou nejen dobře navržené, ale i rozmanité, vlastně mi nepřišlo, že bych něco často opakoval. I proto je pak opravdu radost hru hrát, zvláště když má tak hutnou a elektrizující atmosféru nebo velmi dobrý design.  

Na začátku jsem zmínil, že ačkoliv má hra Little Nightmares II úplně nového hlavního hrdinu, vývojáři nezapomínají ani na Six. Ta zde slouží po většinu času jako doprovod, který pomáhá s řešením hádanek, překonávání překážek a i jako taková nápověda, pokud se dostanete do úzkých a moc si nevíte rady. Ve vypjatých momentech pak není rušícím elementem, nepřátelé na ní většinou nereagují, jako tomu je u doprovodu v The Last of Us, a tak ani nekazí dobře rozehraný pokus, což je jistě fajn. Navíc pro klid ji můžete kdykoliv čapnout za ruku jako v ICO a utíkat společně s ní, což vypadá i dobře, a popravdě jsem k ní měl od začátku silné pouto, takže jsem nechtěl, aby se jí něco stalo. Spolupráce mezi postavami je příjemné oživení hratelnosti.

Oproti prvnímu dílu může hlavní hrdina Mono bojovat s nepřáteli. Jde o velkou novinku, ale to neznamená, že by po kapsách nosil zbraně a mohl protivníky likvidovat kdykoliv se mu zachce. Mono může vzít do rukou stisknutím R2 zbraň, která se povaluje po úrovních a následně s ní majznout protivníka po hlavě. Většinou jde o trubku, nějaké kladivo či sekyru, přičemž u zbraní je vidět, že nejsou dělány pro malé postavičky typu hlavního hrdiny, takže jsou i hodně těžké a rozměrově neodpovídají. Každopádně ve výsledku je to jedno, o jakou zbraň se jedná, protože se všechny chovají a ovládají stejně. Důležitější je vždy správné načasování a hlavně udání směru, jakým uhodit. U pomalejších protivníků to není zase takový problém, ale u rychlejších jsem měl vždy problém správně zbraň nasměrovat a úder načasovat. To kolikrát pak vede spíše k frustrujícím okamžikům, ale těch naštěstí tolik není.

Boj je ve výsledku zajímavou a slušnou novinkou obohacující hratelnost, jen by zasloužila ještě trochu doladit, hlavně co se ovládání týče. To je ostatně jednou z mála slabin, protože i v jiných pasážích mi přišlo, že ne úplně dobře reaguje na to, co jsem chtěl. Navíc jeho rozvržení je opravdu podivné. V jedné pasáži je třeba nutné běžet, do toho držet sprint na čtverečku a ještě se rozhlížet pravou páčkou. To aby si pak člověk zlomil prsty.

Druhů řadových protivníků moc není, ale o to více si s nimi vývojáři vyhráli a jsou opravdu děsiví, mají dobrý design a pro hodně z nich se nechali inspirovat slavnými filmy či konkurenčními hrami. Určitě poznáte hned na první pohled třeba obdobu facehuggera z Vetřelce, jenž vydává charakteristické zvuky, ale designem zapadá do světa hry Little Nightmares. Kromě sem tam normálních protivníků nechybí ani bossové, přičemž dle mého jsou tyto střety naprostým vrcholem hry. Každý jsem si užíval, má výborný design, vynikající atmosféru i nápaditost. Navíc nejde o střety, kdy byste do bosse mlátili, ale o naháněčky, během nichž je nutné překonat řadu pastí a nástrah, a do toho vyřešit nějakou tu hádanku, aby bylo možné velkému neřádovi uniknout nebo ho zlikvidovat velmi uspokojujícím a hlavně brutálním způsobem, který si za to všechno utrpení zaslouží. Vlastně během těchto soubojů vždy využijete vše, co jste se doposud naučili.

První díl Little Nightmares nebyl problém dohrát za nějaké tři hodiny. Je na tom nyní recenzovaný druhý díl lépe? Určitě ano, ale zároveň musím upozornit, že délka rozhodně není největší a pořád jde o záležitost na maximálně dva večery. Na konec k závěrečným titulkům se dá při normálním hraní dostat za nějakých pět až šest hodin, ale musím říci, že během nich jsem se ani na moment nenudil a neustále jsem se během nich i těšil na to, co vývojáři vymysleli v dalších místnostech. I proto nakonec nemám s délkou a vlastně i cenou samotné hry, která se prodává za zhruba tisícovku, takový problém. Znovuhratelnost není moc velká, vlastně nemám moc nutkání hru rozehrát znovu, protože jsem během prvního průchodu viděl téměř vše. Pokud ovšem chcete získat všechny trofeje/achievementy, případně objevit všechny skryté místnosti s bonusovými kosmetickými doplňky, herní čas se vám minimálně zdvojnásobí. 

Hra Little Nightmares 2 vyšla začátkem letošního roku pouze pro PC a konzole PlayStation 4 a Xbox One. Já jsem nyní měl díky vývojářům k dispozici next-gen verzi, která tedy vychází zhruba o půl roku později. Na ní jsem byl docela zvědav, zvláště když vývojáři prohlašovali, že si s ní dali docela dost záležet. Hned po zapnutí jsem si všiml vyššího rozlišení, rychlých nahrávacích časů i přepracovaných stínů či lepších detailů, obohacené o odlesky za podpory ray-tracingu. Hra v next-gen verzi určitě prokoukla, navíc je možné si vybrat od začátku dva režimy zobrazení. První se zaměřuje na nativní 4K rozlišení při maximální míře detailů, ale na druhou stranu hra v něm běží pouze ve 30fps. Druhý režim nabízí dynamické 4K rozlišení, ale běží v 60fps. Nejprve jsem si říkal, že 30fps by mohlo stačit pro takto pomalou hru, ale jak člověk někdy vyzkouší něco v 60fps, jen těžko se vrací zpět. Každopádně je tu možnost výběru.

Vizuální stránka není to jediné, co doznalo zlepšení. Vývojáři upravili i ozvučení, které je nyní plně trojrozměrné, takže je možné slyšet v prostředí každou ozvěnu či zvukový efekt, zvláště při pohužití 5.1 nebo 7.1 sluchátek či reproduktorů. Z čeho jsem byl ale docela zklamaný, tak je podpora DualSense gamepadu. Vlastně jeho nepodpora, protože hře chybí vibrace, takže o haptice jsem si mohl nechat jenom zdát, a nijak využity nejsou ani adaptivní spouště. Little Nightmares 2 je přitom hra, kde by se využití DualSense přímo nabízelo pro lepší vtažení do děsivého a značně pokrouceného světa.

Vývojáři se rozhodli moc neriskovat, místo toho vzali povedený základ prvního dílu a ten vylepšili, přidali několik menších novinek. Výsledkem je atmosférická plošinovka plná zábavných hádanek, vypjatých střetů s protivníky i skvělým designem, od níž jsem se nemohl od první minuty odtrhnout. Fanoušci prvního dílu by neměli moc váhat, druhý díl je určitě maximálně uspokojí, ačkoliv má sem tam i nějaký ten menší nedostatek. Ten je ale při všech těch kladech jednoduché mu odpustit. Next-gen verze pak nabízí i působivé vizuální zpracování, ale trochu zamrzí naprostá absence podpory pro DualSense.