Silent Hill 2
Recenzovaná verze: PlayStation 5
Za remakem hry Silent Hill 2 stojí vývojáři z polského studia Bloober Team. Ti začínali nejprve spíše s menšími solidními strategickými hrami jako A-Men, na které si moc dobře vzpomínám. Následně se pustili do hororového žánru, v němž viděli mnohem větší potenciál. Začátek v podobě Basement Crawl byl dost rozpačitý, ale následný Layers of Fear byl trefou do černého a jednalo se o dost povedenou psychologickou hororovou adventuru, na níž vývojáři následně navázali i solidním druhým dílem. Není proto divu, že jsme se v minulém roce dočkali povedeného remaku, který oba díly spojil. Pak ale studio přineslo spíše průměrný Blair Witch, využívající slavnou filmovou licenci, a sice zajímavou hororovou adventuru The Medium postavenou na duální realitě, která ovšem nakonec tolik neděsila a nedokázala svůj koncept využít k tomu, aby se jednalo alespoň o solidní zábavu. I proto jsem k remaku druhého Silent Hillu přistupoval dost skepticky a opatrně, zvláště po prvních trailerech, které vypadaly nemastně a neslaně. Navíc Konami mě v minulosti dost naštvalo HD kolekcí Silent Hill, která vyšla v bídném stavu. I proto mohl remake druhého Silent Hillu dopadnout naprosto katastrofálně, ale díky bohu se tak nestalo. Dočkali jsme se dost možná největšího překvapení letošního roku, přičemž jde o skvělou ukázku toho, jak by remake takové klasiky, jakou Silent Hill 2 je, měl vypadat.
I když to z prvních ukázek nevypadalo, vývojáři ze studia Bloober Team dokonale pochopili, proč se z druhého Silent Hillu stala naprosto zásadní hra hororového žánru a dnes i obrovská videoherní klasika, k níž vzhlížejí prakticky všichni následovníci. Remake je dostatečně věrný originálu, aby potěšil fanoušky, přesto moderní s řadou herních novinek i rovnou nových celých pasáží, které v originále nebyly, přičemž nepůsobí na sílu vloženy, ale jako nedílnou součástí hry a samotného zážitku, k čemuž se ještě dostanu později. I proto si Silent Hill 2 snadno dokáže omotat kolem prstů i sérií nepolíbené nováčky. Je to dáno i tím, že se vývojáři mohli opřít o podporu původních tvůrců z Konami, kteří jim s mnohým pomohli, navíc o soundtrack se znovu postaral Akira Yamaoka, k čemuž se ještě dostanu.
Ačkoliv má Silent Hill 2 v názvu číslovku, po stránce příběhu nijak nenavazuje na první díl. Vlastně jde o samostatnou hru v rámci celé série. To je ostatně asi i hlavní důvod, proč se Konami rozhodlo připravit remake druhého dílu a ne třeba toho prvního, který je propojen se třetím. Hlavním hrdinou hry Silent Hill 2 je James Sunderland, jenž toho moc nenamluví a stále se nemůže smířit s tím, že mu před třemi lety zemřela milovaná manželka Mary na nevyléčitelnou nemoc. Vše se ale změní ve chvíli, kdy dostane od své zemřelé ženy dopis, aby ji hledal v městečku Silent Hill. Jak je to možné? Vždyť je mrtvá? Jde jen o nějaký hodně špatný vtip? Protože je James naprosto zničen, chytne se této malé šance znovu svoji ženu vidět, vydá se na cestu. Jak ale záhy po svém příjezdu zjistí, nejde o žádné pěkné místo, kde by chtěl každý žít. Městečko pokryté hustou mlhou je prakticky celé mrtvé, po ulicích se potulují různé humanoidní příšery a sem tam přeběhne nějaký jiný cestovatel, jenž se do Silent Hillu dostal za dosti podobných okolností jako James. Co mají cestovatelé a James společného, to už neprozradím, protože jde o hlavní pointu hry, a nerad bych vám zkazil zážitek z vlastního hraní.
Vývojáři se rozhodli na příběh moc nesahat, a proto je z většiny stejný jako v originálu, což je určitě dobře, protože tam byl skvělý, hodně emotivní s řadou nečekaných zvratů, navíc i s obrovským přesahem. Za zmínku určitě stojí, že základ příběhu vymyslel režisér Takayoshi Sato, který jej založil na románu ruského autora Fjodora Dostojevského „Zločin a trest“ (1866). Každopádně příběh Jamese Sunderlanda, který musí znovu bojovat se svými démony, depresemi a traumatem, má stále co říci a obrovskou sílu, díky čemuž se nejde od hraní odtrhnout do závěrečných titulků. Prakticky nezměněné jsou i dialogy mezi Jamesem a dalšími dobře napsanými cestovateli, ale co se změnilo, je dabing. Vývojáři našli nové herce, kteří jednotlivé postavy nejen namluvili, ale i výborně zahráli. Všechny filmečky běžící v enginu v reálném čase (CGI z původní hry jsou tak pryč) vývojáři znovu nahráli skrze motion capture. I díky tomu svět Silent Hillu 2 ožívá způsobem, jaký si fanoušci doposud nedokázali představit.
Jako dlouholetý fanoušek originálu, který jsem několikrát dohrál, jsem byl po prvních krůčcích v remaku pěkně zmaten, stejně jako je hlavní hrdina James Sunderland. Městečko Silent Hill se totiž od první návštěvy značně změnilo, a už úvod, v něm se objeví zcela nová hádanka s novými oblasti města, dává jasně tušit, že fanoušky čeká svěží a odlišný zážitek. Vývojáři původní město značně rozšířili, je možné prozkoumávat více obchodů, navíc se rozšířily i lokace v jednotlivých oblastech o nové střety s protivníky a dokonce i hádanky. Některé původní hádanky se pak nacházejí na jiných místech než v originálu a vyžadují i trochu jinačí řešení, takže je jasné, že jakýkoliv návod na originál vám v remaku bude naprosto k ničemu. I když vývojáři provedli takto zásadní a velké změny, neměl jsem pocit, že by to hru nějakým způsobem kazilo nebo dokonce hanobilo originál, protože vše do ní krásně zapadá. Navíc styčné body a charakteristická místa stále ve hře jsou, vývojáři nijak nezměnili vizi původních autorů. Každopádně jsem si během hraní kladl otázku, jestli je Silent Hill 2 ještě stále remake, protože nezůstal kromě příběhu kámen na kameni. To je ale možná i největší síla tohoto počinu. Naprosto boří, co mohou hráči očekávat, a i fanoušci originálu najdou nejedno překvapení, pomrknutí a easter egg.
Z čeho jsem byl znovu naprosto unesen, je samotné město s pořád jedinečnou, ponurou a smutnou atmosférou, která na každého dýchne hned po prvních krůčcích. Městečko Silent Hill na první pohled působí jako jedno velké otevřené hřiště, zvláště když nyní bylo rozšířeno, ale stále jde o tu starou dobrou spíše lineární adventuru. V ní postupně budete prozkoumávat nejen ulice a čtvrti města, ale také se dostanete do bytů, strašidelné nemocnice nebo ještě děsivějšího vězení. A to je jen malý výpis lokací. Všechna místa mají výborný a do posledního detailu promyšlený jedinečný design, díky čemuž působí vždy jako jeden velký labyrint, v němž je nutné se zorientovat a následně hledat klíče, spínače a řešit hádanky, abyste se dostali zase o kousek dál. K tomu pomáhají i přehledné mapy, do kterých se vám zakreslují slepé uličky či různé poznámky, které vyčtete třeba z deníčků nebo zjistíte samotným průzkumem, čímž hra i dost naznačuje, kudy se vydat nebo co by stálo za návštěvu. Hra přitom takto jen nepoukazuje pouze na hlavní cestu, ale i další místa, která stojí za návštěvu. Jde o pěknou a chytrou mechaniku, která zabraňuje, abyste se ve hře úplně ztratili a nevěděli, kudy se vydat.
Nový Silent Hill 2 je oproti originálu akčnější, což jste mohli vyčíst i z druhého kritizovaného traileru, ale pořád nejde o klasickou akční adventuru, v níž byste potkávali zástupy nepřátel, třeba jako v sérii Uncharted nebo Resident Evil. Do toho má hodně daleko. Hlavní je pořád průzkum a řešení už několikrát zmíněných výborně navržených hádanek, u nichž musíte pořádně zapojit svůj mozek, abyste je vyřešili. Některé hádanky se vracejí z původní hry, ale jsou kolikrát znatelně upraveny, aby mnohem lépe zapadaly do nového rozšířeného designu jednotlivých úrovní. Kromě povědomých hádanek, které se v nějaké formě objevily už v originálu, připravili vývojáři i větší množství nových. Z nich jsem měl trochu strach, aby svoji kvalitou obstály, ale nakonec jsem byl příjemně překvapen. U hádanek se mi líbilo, že některé jsou formou básničky nebo slovní hříčky, což ale na druhou stránku bude obtížné k vyřešení pro hráče, kteří neumí dobře anglicky. Je proto škoda, že hra neobsahuje lokalizaci, protože se pak mnozí hráči budou muset spolehnout ne na svoje schopnosti, ale na návod nebo prostě jen prvek náhody. Vzhledem ke kvalitě těchto hádanek to opravdu zamrzí.
Původní soubojový systém je dnes už hodně zastaralý a neohrabaný, což samozřejmě platí i o ovládání nebo kameře, takže bylo od začátku jasné, že vývojáři musejí přijít s naprosto novým. Inspirovali se u současné videoherní produkce a výsledek je dle mého názoru velmi dobrý. Kamera je nyní umístěna klasicky za hlavním hrdinou jako v jakékoliv jiné akční adventuře, přičemž soubojový systém je dynamičtější, rychlejší a hlavně zábavný. Jsem rád, že se z Jamese nestal Rambo. Pořád jde o spíše normálního chlápka, který neumí se zbraněmi moc zacházet a ani není moc klidný, takže se mu při míření klepe ruka. S tím je nutné počítat, stejně tak ze zbraní nemůžete pálit jeden náboj za druhým. Ačkoliv je možné si udělat slušnou zásobu nábojů, pořád je nutné s nimi šetřit. Každý vystřelený náboj mimo cíl sakra mrzí, ale sem tam k tomu prostě dojde, zvláště ve vypjatých situacích, během nichž nebude panikařit jen hlavní hrdina, ale i vy. Souboje jsou kolikrát hektické, navíc protivníci na vás umí vybafnout v momentě, kdy to vůbec nečekáte. Sem tam proto dojde i na nějakou tu lekačku, ale s podobnými momenty vývojáři šetří, aby měly následně o to větší efekt.
Během hraní budete potkávat nejrůznější humanoidní potvory s výborným a kolikrát děsivým designem. Za ním ostatně i v remaku stojí uznávaný japonský návrhář Masahiro Ito. Na začátku potkáte především oživlé figury, které nepředstavují zase takový problém a je možné je umlátit i zbraní na krátkou vzdálenost, nejprve kusem dřeva, následně ocelovou trubkou. Později ale přijdou na řadu i ikonické sestřičky s basebalovými pálkami a noži, které jsou už mnohem rychlejší a nebezpečnější. Mně se nejvíce osvědčila strategie, během níž jsem je střelil do nohy a následně umlátil na zemi zbraní na krátkou vzdálenost. Tím jsem měl jistotu, že nevystřílím moc nábojů, a navíc je dokážu bez újmy na zdraví zlikvidovat. Každý nepřítel ale vyžaduje trochu odlišnější strategii k poražení. Přímo pochválit musím souboje s ikonickými bossy, které jsou skvěle navržené a neskutečně napínavé. A to i z toho důvodu, že u nepřátel nevidíte ukazatel zdraví, takže nikdy nevíte, jestli už se blížíte k jeho poražení nebo ne. I proto pak nastane velká úleva, když protivník konečně padne a přehraje se filmeček.
Většina akčních her umožňuje hráči, aby si vybral obtížnost, kterou ale nejde nějak zásadně modifikovat. U Silent Hill 2 si ovšem můžete nastavit zvlášť obtížnost hádanek a zvlášť obtížnost střetů s protivníky. Já vše ponechal na střední obtížnost, přičemž hádanky už představovaly slušnou výzvu a bylo nutné u nich přemýšlet, ale nešlo o hlavolamy, u nichž bych se na dlouhou dobu zasekl a myslel si, že je neřešitelné je zvládnout. Střety s protivníky mi pak přišly o něco málo jednodušší než v originále, což je ale dáno několika důvody. Remake Silent Hillu 2 se hraje jako moderní akční hra, takže má mnohem intuitivnější ovládání než originál, hlavní hrdina má plynulejší pohyby a navíc se může rychle otáčet nebo uskakovat před výpady protivníků. Je proto daleko lehčí se vyhnout útoku protivníka a tím i případné smrti.
Navíc jsem netrpěl nedostatkem lékárniček nebo nábojů. Ano, s náboji do brokovnice je nutné hodně šetřit na silnější protivníky, ale do pistole jsem měl nábojů opravdu dostatek, a to platí i o lékárničkách, s nimiž jsem mohl i kolikrát dost plýtvat. Tady je nutné dodat, že hráči, kteří půjdou čistě po hlavní cestě, asi nebudou mít všeho takový dostatek, ale pokud jste jako já a prohlížíte každý šuplík, každou místnost a zákoutí, budete mít všeho plno. Navíc nově je možné ve městě i rozbíjet výlohy obchodů nebo okna aut, za nimiž se lékárničky nebo náboje nachází.
Původní Silent Hill 2 byl trochu kritizován za svoji délku. Zkušenější hráči se dostali k závěrečným titulkům za nějakých sedm až osm hodin. Vývojáři Bloober Team v remaku tento problém odstranili, protože díky všem těm změnám a novým pasážím jsem se k závěrečným titulkům dostal za necelých sedmnáct hodin. To je více než dvojnásobná délka originálu, což je opravdu pěkný výsledek a v dnešní době velký nadstandard. I když byla hra takto rozšířena, nikdy jsem neměl pocit, že by ztrácela tempo nebo měla pasáže, které se do ní nehodí a jsou zbytečné, takže bych je chtěl přeskočit. Po celou dobu hraní jsem se skvěle bavil, stejně dobře jako před 23 lety u originálu. Navíc vím, že jsem docela dost místností a hádanek nevyřešil, takže se těším, až se do hraní znovu vrátím. A určitě je důvod nejen kvůli dalšímu průzkumu. Vývojáři ponechali všechny původní konce a přidali nové, které by mělo být možné dosáhnout na New Game +. Navíc si hru můžete zopakovat i s pomocí nových filtrů obrazu, které se vám po prvním dohrání odemknou.
Hra Silent Hill 2 je postavena na Unreal Enginu 5, s nímž mají vývojáři z Bloober Teamu bohaté zkušenosti. Běžela na něm nejen jejich hra The Medium, ale také remake Layers of Fear. A vizuální stránku Silent Hillu 2 mohu určitě pochválit. Hodně se před vydáním řešil design jednotlivých postav, který byl oproti originálu upraven, ale popravě mi to nevadí. Možná i kvůli tomu, že je vývojáři design postav oproti prvním trailerům upravili na základě zpětné vazby. Daleko důležitější je, že jsou jednotlivé postavy maximálně detailní s velmi dobrými animacemi i mimikou. Líbí se mi i detailní prostředí, navíc vývojáři využívají téměř všechny přednosti enginu, ať už jde o odrazy světa za pomocí ray-tracingu nebo dynamické osvětlení Lumen, které se stará o parádní atmosféru napříč celou hrou.
Jako většina her má i Silent Hill 2 dva režimy zobrazení. Můžete hrát v režimu kvality zaměřující se na co nejvíce detailů a vyšší rozlišení, ale za cenu 30 fps, nebo si dát režim výkonu v nižším rozlišení, sníženou kvalitou detailů, odrazů a frameratem cílícím na 60 snímků. Já hrál na režim výkonu, který vypadá pořád velmi dobře, ale framerate bohužel není tak stabilní, jak bych očekával. Sem tam hra 60 snímků nabídne, ale většinou je to o něco méně a jsou momenty, kdy uvidíte i znatelnější zpomalení. Nejde o nic dramatického, trochu to ovšem kazí jinak celkový velmi dobrý dojem.
Zatímco nestabilita frameratu nepotěší, z čeho budete určitě naprosto odzbrojeni, je fantastický soundtrack, za nímž stojí původní hudební skladatel Akira Yamaoka. Jeho hudba je jedinečná a nezapomenutelná, přičemž jednotlivé skladby jsou kolikrát hodně emotivní nebo děsivé a krásně doprovázejí události na obrazovce, ať už je to průzkum, filmečky nebo akce. Fanoušci určitě hned rozpoznají staré dobré melodie, ale Yamaoka se nebál jednotlivé skladby lehce upravit, a výsledek je dle mého názoru určitě povedený. Stejně tak pochválit musím i ozvučení, které vás doslova vtáhne do světa hry. Určitě doporučuji hrát hlavně večer s headsetem na hlavě.
Ačkoliv Silent Hill 2 má časovou konzolovou exkluzivitu pro PlayStation 5 a vývojáři měli během vývoje veškerou podporu Sony, nečekal jsem, že budou hodně využívat gamepad DualSense. Ten popravdě využívá jen málo her od třetích stran, což je prostě škoda. Silent Hill 2 využívá adaptivní spouště pro střelbu i další úkony, ale také haptiku a dokonce reproduktor. Z něho se začne vždy ozývat rachot, který by šel normálně z vysílačky, a to v momentě, když jsou v blízkosti nepřátelé.
Vývojáři z Bloober Teamu dokázali téměř nemožné. Nenechali se rozhodit obrovskou kritikou, která se na ně snesla po prvních trailerech, a servírují nám prakticky dokonalý remake velké videoherní legendy. Remake Silent Hillu 2 je už nyní moderní hororovou klasikou, a jednou z nejlepších her žánru, která vás hned po pár minutách svým výborně napsaným příběhem, fantastickou děsivou atmosférou, povedeným designem, napínavými souboji s protivníky a chytře navrženými hádankami, u nichž pořádně provětráte svůj mozek. To vše je pak podpořeno líbivým vizuálem a nově nahraným soundtrackem s řadou parádních skladeb. Já jen doufám, že pro vývojáře z Bloober Teamu tímto jejich práce na Silent Hillu nekončí a do budoucna připraví další remaky nebo rovnou nové díly. A to jsem jim vůbec na začátku nevěřil.
Komentáře