Recenzovaná verze: PlayStation 4

I když nepochybuji o tom, že někteří znalci žánru Personu okusili již v předchozích případech, a tak mají s touto mnohdy neprávem přehlíženou sérií bohaté zkušenosti, přece jen bude výrazná většina těch, pro něž to bude nyní poprvé. O to více, že pochvalné recenze přitáhnou k sérii i zcela nové a zatím nedotčené hráče. Takže, malý nástřel historie: série Persona spadá do rozsáhlého a v Japonsku mimořádně populárního univerza zvaného „Megami Tensei“, jehož počátky se datují již do 80. let 20. století. Megami Tensei je směsicí toho nejlepšího, co nabízí novodobá japonská kultura manga a anime. Většina her z této série, jež v domovském Japonsku těší mnohem větší pozornosti než třeba tituly ze stáje Final Fantasy či Dragon Quest, si získala velké uznání nejen za nezaměnitelnou uměleckou stylizaci, výbornou hratelnost a hudbu, ale také za dospělé i temněji laděné náměty.

Především umělecké ztvárnění a příběhový podklad čerpající z nepřeberné studnice okultismu, náboženství, science-fiction nebo kyberpunku jsou to, čím se série proslavila nejvíce. Jednou z vedlejších větví Megami Tensei univerza je série Persona, se kterou se fanoušci mohli poprvé setkat už na PlayStation One. Avšak teprve až třetí a čtvrtý díly na PlayStation 2 si získaly masovou pozornost, díky níž se tento původně nepříliš významný spin-off stal svébytnou sérií těšící se v úzkém kruhu hardcore fandů téměř nekritickému oslavování. Oproti hlavní sérii se Persona vyznačuje silným aspektem sociálního dramatu zasazeném do středoškolského prostředí, kde se filozofuje nad jedinečností lidské psychiky a smyslem vzdělávacího systému jako takového v životě lidském.

Pokud tedy očekáváte od Persony 5 klasické JRPG s obvyklými žánrovými archetypy, budete zřejmě zklamáni, protože hra si jde svou vlastní cestou, tj. je věrná své dlouhé tradici a nesnaží se podbízet žádným laciným kýčem typu: „Tady máš velký meč a běž zachránit svět od zkázy!“ Persona 5 je v prvé řadě vynikající osobní drama z univerzitního prostředí, jež je originálně zasazeno do dnešního japonského Tokia. Ústřední roli si uzurpoval bezejmenný hrdina, který je svým způsobem prázdným avatarem s předem danou základní startovací příběhovou linkou, jemuž jméno a společenské postavení na univerzitě i mimo ní vtiskne až hráč. Bezejmenný hrdina – pracovně ho pojmenujme „Hero“ (Hrdina) – to nemá vůbec snadné, neboť se nad ním vznáší přízrak kriminální minulosti, díky čemuž byl přeložen na novou univerzitu a musel se tak přestěhovat do jiné lokality. To je dokonalá úrodná půda pro sociální experiment, jemuž vývojáři ze studia Atlus vystaví hráče. Hra totiž stojí a padá s tím, jak se dokážete proklestit akademickou džunglí a navázat nové vztahy i spojenectví. Jak je už na první pohled patrné, Hero není tak úplně obyčejný student, neboť po nocích a během mimoškolních aktivit spolu se svými přáteli odemyká skryté schopnosti ukryté hluboko v lidské duši a mění se tak v maskovaného mstitele, jenž vstupuje do paralelního světa dospělých a napravuje jejich pokřivené charaktery. Hero a jeho přátelé se tak postupně stávají záhadnými Fantomovými zloději, jejichž aktivita sice mění chování lidí ve skutečném světě, avšak svými činy se dostávají stále častěji do nechtěné pozornosti svého okolí, zejména médií a policie. Žijete tedy dvojí život, jeden jako nenápadný introvertní student řešící běžné starosti mladistvých, a druhý mnohem nebezpečnější, kdy si to pod frajerskou maskou a mužnou přezdívkou rozdáváte v alternativních světech s prvotřídními gaunery, mezi jejichž přednosti patří arogance, ješitnost, lakota, perverze nebo prostá touha ubližovat a ponižovat druhé.

Scénář u Persony 5 je jedním z hlavních taháků celé hry, protože kombinuje hned několik žánrů a vyhrazuje si prostor i pro témata kontroverzní a přehlížená, ať již jde například o sexuální harašení, psychické problémy mladistvých nebo dokonce drogovou závislost. Příběh je proto plný filozofování nad životem a všemožnými lidskými emocemi. Jako červená nit se celou hrou nese příběhová originalita podtrhnutá vynikajícím scénářem, který nakopává zadky většině dnešní produkce. Skvělý příběh navíc prohlubuje ochotu hráčů věnovat desítky hodin „jen“ sociálnímu dramatu a péči o své hrdiny. Samotný sociální aspekt je ve hře přítomen vskutku silně, a tak nepřekvapí, že se Hero v celé řadě školních aktivit i v trávení času mimo zdi univerzity propracovává ve společenském žebříčku směrem vzhůru - nebo naopak stagnuje, záleží na tom, jak odpovědně hráč ke hře přistoupí - nabírá vědomosti, získává další schopnosti a utužuje vztahy mezi svými novými přáteli. To vše se pak zúročí během hraní, protože Persona 5 nabízí vskutku propracované sociální vazby, kdy je za každým rozhodnutím a preferovanou činností skryto jiné vyústění. Dostupných aktivit je neuvěřitelné množství, de facto hra nabízí vše, co si pod pojmem studentský život dokážete představit: klábosení se spolužáky, návštěva knihoven, kinosálů, posiloven, restaurací, zábavních parků, či obchodů všeho druhu, vypomáhání v kavárně, v níž je Hero ubytován, četba a studium, textování s přáteli přes mobilní aplikaci, apod. Vlastně si marně vzpomínám, že by Persona 5 neumožňovala některou z činností, kterou jsem sám za svých mladých let při studiu provozoval. Ano, natolik je hra propracovaná.

I po několika desítkách hodin hraní budete stále objevovat něco nového, co lze provozovat v rozlehlé a postupně se stále více rozrůstající tokijské městské džungli. Prostor je pochopitelně vyhrazen také navazování milostných vztahů. To vše je způsobem velmi uvěřitelným a zábavným zakomponováno do běžného studentského rozvrhu, kdy se střídá nejen denní doba a také počasí, ale i dny a měsíce v kalendáři, včetně ročního období, což má nemalý vliv na plnění povinných a také doporučených misí. Někdy je dokonce nutné na čas opustit svět Fantomů a věnovat se studiu, protože některé úkoly jsou vázány na předem daný termín. Sociální aspekt hry je proto u Persony 5 další silnou zbraní, se kterou může hra argumentovat, o to více, že v Japonsku jsou sice podobné RPG subžánry vcelku obvyklé, ale na Západě je v míře podobně kvalitní nabízí z velkých titulů pouze série Persona. Není tedy divu, že některé recenzenty, kteří nemají s touto rovinou hraní příliš velké zkušenosti, donutila Persona 5 sáhnout na mimořádně vysoké známky, a ty se dnes japonským RPG hrám již téměř nedávají. Je nutné ocenit i herní délku. Uplyne totiž 15 – 20 hodin a vy si uvědomíte, že jste stále na samém počátku a o příběhu vlastně ještě nic pořádného nevíte. To je sice na jedné straně poněkud frustrující, ale pocit, že máte ještě téměř vše před sebou, je naopak velmi příjemný. Magická hranice 100 hodin se proto před Personou musí chvět strachem. No, které JRPG v současnosti tohle o sobě může říci? A to nemluvě o několika zakončeních a New Game+, které jistě využijete, už jen z toho důvodu, abyste během opakovaného hraní tentokrát preferovali nejen jiné postavy, díky čemuž se o nich dozvíte mnohem více, ale také před tím opomíjené činnosti.

Bravurní příběh s intenzivním moralistickým obsahem a originální příměsí japonské jinakosti, včetně propracovaného sociálního simulátoru nejsou jedinými přednostmi tohoto nevšedního kousku, jenž by vám rozhodně neměl chybět ve sbírce. Jsou to také propracované postavy, které tentokrát nekopírují známé charakterové floskule z jiných japonských RPG, ale představují naopak zábavné ztělesnění základních teenegerovských typů, na které se nabalují propracované backstory: zamlklý samotář opředený povídačkami o kriminální minulosti (Hero), impulzivní bouřlivák s cejchem flákače a rebela (Ryuji), odtažitá kráska toužící po uznání a přátelství (Ann), talentovaný umělec uvězněný ve vlastní minulosti (Yusuke), premiantka zoufale hledající smysl své existence (Makoto), počítačový geek sužovaný traumaty z dětství (Futaba), bohatá dědička spoutaná svým společenským postavením (Haru), a v neposlední řadě tajemný mluvící kočičí tvor Morgana, jenž si tak nějak nemůže vzpomenout, byl-li někdy vůbec člověkem.

Vztahy a dialogy mezi postavami jsou dokonalou ukázkou fungujícího sociálního a generačně srozumitelného dramatu s realistickými proporcemi. Cestu k nim si najdete velmi brzy a tuto nesourodou bandu Fantomových zlodějů si rychle zamilujete, už jen proto, že jsou jejich problémy a emoce prezentovány mnohdy i velmi zábavnou formou. Persona 5 má kromě toho obdivuhodně seriózní dabing s citlivým výběrem herců. Málokdy se stane, že by nějaké japonské RPG mělo natolik kvalitní anglický dabing, že by člověk během hraní ani jednou nezauvažoval o tom, aby si hru vyzkoušel v japonském originále. Pouze jediná výtka. Persona se ani na pátý pokus (on je to ve skutečnosti již šestý díl, ale to sem tahat nebudeme) nezbavila staromódního zvyku většiny zástupců tohoto žánru, a to když jsou mnohé pasáže, obzvláště ty, jež nejsou příběhového ráze, bez dabingu, a to včetně po celou dobu hloupě mlčícího hlavního hrdiny. Jaký to otravný stereotyp!

Také hratelnost samotná si zasluhuje další pochvalu, protože sází na dynamické tahové souboje, nápadité, avšak v některých částech až zbytečně lineární dungeony, velmi přitažlivý aspekt sbírání Person a také řešení zajímavých hádanek. Persona 5 se nese ve dvou rovinách, které koexistují vedle sebe, navzájem se prolínají, ale přesto si nijak nekonkurují. Školský život je tak střídán úporným zápolením v dungeonech ztělesňujících paralelní vesmír a charakterová alter ega hrdinů i antagonistů. Čím horší a perverznější záporná osoba tento svět vytvoří, tím pochopitelně zvrácenější a nebezpečnější prostředí navštívíte. V něm se pohybuje i velké množství démonů, které je možné nejen porážet a zabíjet, ale také vydírat, okrádat nebo zmanipulovat tak, aby se přidali na vaši stranu, a tak se stali tzv. Personami. Je to klasický model alá Pokémon, kterým se hra inspirovala, a jenž je populární po celém světě. Každá Persona má své vlastní schopnosti a úroveň zkušeností, jež lze modifikovat. Zároveň lze Persony i různě kombinovat a přenášet jejich schopnosti na nově vytvořený kousek.

Množství fyzických i magických útoků je neskonale pestré, a tak umožňuje volné pole působnosti při taktizování a využívání různých komb, útoků, obranných seskupení nebo dokonce odpravení nepřítele za pomoci pistole či automatů. Dungeony jsou sice lineární, i když členěné na více úrovní, ale lze jimi postupovat i tak, že budete démony likvidovat útoky zezadu, což vám dá výhodu prvního tahu v bitvě. Démony je ale mnohdy možné i jednoduše obejít. Akčnější a taktické pojetí průchodu dungeonů mě osobně celkem mile překvapilo a připomenulo skvělý JRPG titul The Last Story, ostatně stejně jako námět paralelních světů se zkaženými osobami zase Ni no Kuni. Upřímně, pokud se nějaké RPG inspiruje právě hrami takového kalibru, je to jedině dobře.

Střídmější rozložení dungeonů, jež hru jako takovou zbytečně nezatěžují, ale naopak dávají vyniknout pečlivému sociálnímu konzumu, který stále hraje prim, není nikterak na škodu, a to i přesto, že se tak nemusí na první pohled vůbec zdát. Poměr mezi hraním v reálném světě a dungeony je totiž velmi vyrovnaný, a to způsobuje, že pokud se vám po čase začne zajídat jedno, druhé to rychle změní. Díky tomu během hraní jen těžko nastane únavový syndrom. Co je naopak únavné, a co bych se nebál dokonce označit za otravné, jsou neustálé tutoriály. Jejich smysl je v pořádku, neboť Persona 5 je poměrně náročnou záležitostí s ohromnými možnostmi na poli hratelnosti, avšak dávkování již nikoli. Je to opětovný důkaz toho, že se Persona 5 ani přes svůj svěží závan originality a nenucenosti nedokáže zbavit tradičních JRPG okovů, tj. archaických a dávno již překonaných herních modelů, jež tu s námi zřejmě budou již navždy. Ale to je jen slabé konstatování na úkor vynikajícího titulu, jenž má v rukou ještě jedno eso, a to je její celková stylizace, která snese ta nejpřísnější měřítka a kritéria, protože tvoří skutečné umění i nevšední zážitek, jehož se jen tak nenasytíte. Už dlouho, velmi dlouho, jsme neměli příležitost obdivovat uměleckou stránku japonského RPG jako nyní u Persony 5, která vytyčuje zcela nový standart na poli prezentace.

Komiksový nádech hře dokonale svědčí, neboť umožňuje hru ozdobit ojediněle zpracovaným menu, rychlými přechody mezi scénami s absencí téměř jakéhokoli nahrávání, speciálními efekty během bojů a také excelentní kamerou. A to vše prodchnuté udivujícím množstvím geniálních anime filmečků vysoké umělecké a technické kvality, na které budete doslova zírat s otevřenou pusou. Započítáme-li k tomu dost možná nejlepší JRPG hudbu posledních let s výraznými prvky jazzu a hard rocku, a to nemluvě o fenomenálních anglických vokálech, pak se ani není moc čemu divit, že recenze po celém světě především pějí chválu na audio-vizuál této nevšední hry. Jednoduše fantazie! Jen je škoda, že se o tuto jedinečnou fantazii jen tak s někým nepodělíte, neboť lidé z Atlus zablokovali veškeré funkce sdílení na PS4, přičemž dokonce mají tu drzost vyhrožovat hráčům, jež by tento zákaz porušili, zrušením PSN účtu. Milá SONY, už je na čase, aby se proti této lotrovině, kterou řada japonských producentských studií zcela bezostyšně zneužívá, tvrdě zakročilo. Vždyť tím herní studia nedělají nic jiného, než porušují závaznou smlouvu uzavřenou mezi samotnou SONY a uživateli, že jim bude umožněno sdílet své herní zkušenosti a zážitky s ostatními hráči. Ale to jen tak na okraj, aby se neřeklo, že se japonským RPG na herních webech tradičně nadržuje...

Mluvíme-li o Personě 5, hovoříme především o uměleckém artefaktu, jehož nosným étosem je hravost i nápaditost na straně jedné, a silné sociální drama s množstvím až děsivě explicitních paralel na straně druhé. Ani občasné žánrové stereotypy nedokáží v konečném součtu ubít strhující atmosféru lemující příběh jdoucí směrem k naprosté dokonalosti a dokonce ani obdivuhodně návykovou hratelnost, jež může vydržet celé měsíce. K sladkému obsahu je sice poněkud složité se prokousat, obzvláště pro ty, kteří ještě neměli čest s touto sérií, ale pokud se tak po několika úvodních zmatečných hodinách hraní podaří, dokáže Persona 5 uhranout i úplné nováčky v sérii. O kvalitách tohoto pozoruhodného titulu netřeba pochybovat, čehož jsou dokladem oslavné ódy na zahraničních herních webech. Sice nesdílím názor mnohých kolegů recenzentů a také hráčů, že je pátá Persona revolučním titulem v žánru, jenž jej někam výrazně posune, avšak domnívám se, že svou vysokou uměleckou hodnotou a neskrývaným poselstvím osvěžuje celou současnou herní scénu na PlayStation a dokazuje, co všechno ještě mohou JRPG Západu nabídnout, chopí-li si jejich vývoje nonkonformní lidé. Persona 5 proto může směle aspirovat na Hru roku, avšak bude to mít velmi těžké, neboť letošní konkurence je vskutku silná. Mnohem náročnější úkol ovšem leží na bedrech tvůrců, kteří budou v dalších letech vystupovat ze stínu tohoto mistrovského díla jen velmi těžko.