Recenzovaná verze: PlayStation 5

Když jsem začal Bright Memory: Infinite hrát, všiml jsem si, že s původní verzí nemá moc společného a jde prakticky o novou hru. S původní verzí sdílí jen základní herní mechaniky a třeba i hlavní hrdinku. Tou je mladá dívka Shelia, která pracuje pro organizaci Supernatural Science Research Organization (SRO). Příběh hry se točí kolem zvláštního jevu, který se objevil na obloze po celém světě. No a Shelia je vyslána, aby se na jev podívala, ale záhy zjistí, že jev souvisí s dosti temnou historií mezi dvěma propojenými světy. Věci se začnou komplikovat, protože jev se snaží zneužít zlá organizace, takže je nutné tasit zbraň. Příběh jako takový není zrovna zajímavý a opravdu jen slouží k tomu, abyste popadli do rukou katanu. Tvůrce hry navíc zápletku moc během hraní nerozvíjí, a ta vlastně nemá ve výsledku moc hlavu ani patu. Co mi ale vadilo více, tak je hlavní hrdinka, která postrádá jakékoliv charisma. A to i ve chvíli, kdy běhá po úrovních jen v miniaturních žlutých plavkách, které je možné ji ještě před zapnutím obléci.

Zatímco příběh moc neohromí a je spíše jen do počtu, aby se neřeklo, nejsilnější je hra Bright Memory: Infinite ve chvíli, kdy popadnete gamepad a začnete hrát. Jde o hodně rychlou střílečku z první osoby se slušným gunplayem, připomínající třeba Call of Duty, v níž můžete protivníky likvidovat nejprve samopalem, ale později dostanete i silnou brokovnici, pistoli a sniperku. Do toho je soubojový systém obohacen o používání silné katany, s níž je možné porcovat nebohé protivníky. Tím akce trochu připomíná nedávný Shadow Warrior 3, s nímž má vlastně docela dost společného. Bright Memory: Infinite rozhodně není nejoriginálnější hra na světě, Zeng Xiancheng se snažil inspirovat u řady svých oblíbených her, ale to mi během hraní popravdě ani nevadilo, protože jsem se solidně bavil. Likvidace protivníků je uspokojivá i přes jejich občas hodně žalostnou umělou inteligenci, ať už jde o vojáky nebo starobylé bojovníky s luky či meči.

Během soubojů se mi líbilo, že jsem mohl používat vykrývání útoků na blízko i kulek, které se navíc odráží zpět k protivníkovi, čímž je možné mu nejen pocuchat zdraví, ale také ho na chvilku ochromit a vyřadit tak z boje. Shelia umí i ovládat gravitaci a přitahovat si díky tomu protivníky k sobě a následně je může odpálit pomocí EMP výbuchu. Nechybí ani rychlé uhýbání do stran, což se také docela dost hodí. Třeba během soubojů s velkými bossy. Ty jsou ve hře bohužel jen dva, což je docela škoda (střetnete se s každým dvakrát), zvláště když jsou dobře navržené a střety s nimi byly očividně inspirované Souls hrami. Každopádně zábavná hratelnost s překvapivě slušnou hloubkou vzhledem k délce je největší devízou hry Bright Memory: Infinite.

Když jsem hrál původní  Bright Memory, moc se mi nelíbil design úrovní, který byl dost podprůměrný a nebyl ničím zajímavý. Na Infinite je vidět, že si této velké slabiny byl vědom i vývojář Zeng Xiancheng. Pořád jde o hodně lineární filmově laděnou akci, v níž jdete jednou jasně vytyčenou cestičkou, ale levely jsou hezčí, pestřejší a po stránce designu rozhodně povedenější. Nejde sice o nějaký vrchol designu, ale myslím si, že naprosto nikoho neurazí. A i pohyb po úrovních je díky vyladěnějšímu ovládání a více možnostem (přitahovací hák nebo běh po zdi) plynulejší.  

Pamatuji si, že původní Bright Memory jsem dohrál za několik desítek minut, takže jsem byl hodně zvědav, jak na tom bude Infinite. A musím říci, že je na tom lépe, ačkoliv pořád jde o hodně krátkou hru, protože ji lze dohrát na střední obtížnost za nějakou hodinu a půl. Musím ale uznat, že během tohoto času jsem se nenudil, hra neustále servíruje akci a protože končí záhy, nepřejde do stereotypu. Co se týče znovuhratelnosti, ta není moc velká, a zopakovat si vše zřejmě budou chtít jen hráči, toužící po všech trofejích/achievementech. A budou si ji moci zopakovat třeba na novou těžkou obtížnost, která se po prvním dohrání odemkne.

Co se mi na Bright Memory: Infinite líbí nejvíce, je bez debat vizuální zpracování. Je vlastně až neuvěřitelné, co jeden vývojář dokázal vytvořit v omezených podmínkách. Hra vypadá nádherně, ať už jde o prostředí se spoustou detailů, krásné nasvícení, různé pěkné odlesky za podpory ray-tracingu nebo neustálé efekty, které se hrnou ze všech stran. Že nejde o úplně velkou produkci tak poznáte jen při pohledu na hlavní hrdinku, která má horší animace, protože ji chybí motion capture. Hra umožňuje hraní při rozlišení 4K při 60fps se zapnutým ray-tracingem, ale také v režimu podporující až 120fps. Zkoušel jsem oba, přičemž jsou stabilní a nesetkal jsem se s propady frameratu nebo jinými technickými problémy. Každopádně první režim zobrazení mi vyhovoval asi nejvíce, protože jsem si chtěl hru užít v plné palbě. Hraní ve 120fps má ale také něco do sebe.

I když jsem od Bright Memory: Infinite moc nečekal, vzhledem k průměrnému předchůdci, musím říci, že jsem se nakonec docela dobře bavil a rozhodně nelituji času, který jsem s hrou strávil. Od předchůdce má Infinite lepší design úrovní, dotaženější herní mechaniky, pěkně navržené souboje s bossy a také ještě hezčí vizuální zpracování s dobrou optimalizací. I proto je škoda, že končí celkem záhy, a třeba nemá kvalitnější umělou inteligenci nepřátel nebo zajímavější příběh s lépe napsanou hrdinkou, která je jen hezkou tvářičkou bez duše. Bright Memory: Infinite se proto musí spokojit pouze se s šestkou. Na počin jednoho vývojáře to není špatné a nemusí se za svoji práci stydět, ale pořád mi přijde, že jde spíše jen o delší pěknou technologickou ukázku než plnohodnotnou hru.