The Last of Us byla ve své době hodně očekávaná hra. Ostatně stálo za ní studio, které nám přineslo série jako Crash Bandicoot, Jak and Daxter a Uncharted. Přesto tehdy nešlo o moji nejočekávanější hru, protože zombie akcí jsme tu měli dost a že bych byl jejich fanouškem, se říci nedá. A v novince talentovaného studia jsem viděl jednu z dalších. The Last of Us si mě ovšem omotal po prvních několika minutách a nepustil do chvíle, než Joel přísahal Ellie, že mluví pravdu. Bylo to hlavně svým kvalitním příběhem, skvěle vymyšleným světem, pohlcující atmosférou, zábavnou stealth hratelností a výborně napsanými postavami, hlavně těmi hlavními, které si člověk musel prostě a jednoduše zamilovat. I dnes se The Last of Us řadí jednoznačně do nejlepší trojice her, jaké jsem mohl za svůj život hrát a na emotivní dobrodružství rád vzpomínám. Když jsem hru dohrál poprvé, tak jsem si i říkal, že jsem spokojený s tím, jak vše skončilo a nemám potřebu se do tohoto světa znovu vracet. Vše fungovalo totiž skvěle tak, jak bylo. I proto jsem nevolal po pokračování, které ale nakonec bylo před několika lety s velkou slávou oznámeno. Věděl jsem totiž, že navázat na tak geniální hru nebude lehké. A to se mi nyní potvrdilo po dohrání The Last of Us Part II.