Modrého ježka Sonica, který je tu s námi už hodně dlouho a je považován za jednoho z nejznámějších videoherních hrdinů, mám hodně rád. Přesto jsem k jeho novému dobrodružství Sonic Frontiers přistupoval opatrně až skepticky, k čemuž jsem měl hned dva docela pádné důvody. Prvním důvodem byla skutečnost, že 3D hry se Sonicem často dopadly špatně (Sonic Unleashed, Sonic Forces nebo Sonic Boom), a když už se zdálo, že s nimi vývojáři našli nové dno, dokázali nízko posazenou laťku nějakým zázrakem ještě podlézt. Druhým důvodem byl fakt, že ukázky nevypadaly moc lákavě a jen těžko jsem si z nich mohl udělat dobrý obrázek ohledně toho, jak se hra bude hrát. Občas jsem si i při jejich sledování říkal, jestli vývojáři svého modrého maskota nechtějí spíše potopit až na dno Mariánského příkopu. Když hra konečně došla, chtěl jsem ji jen vyzkoušet s tím, že se jí budu pořádně věnovat až později, ale nakonec si mě omotala svými chapadly tak silně, že jsem se od ní nemohl odlepit. Jde totiž o obrovské překvapení, možná největší letošního roku. Přitom to je jen dobrá a zábavná hra, ale v případě 3D Sonica to znamená opravdu hodně.