Recenzovaná verze: PlayStation 5

Tales of Kenzera: Zau se snaží vyprávět příběh mladého šamana Zaua, který se vydává do země Kenzera, aby zde zkrotil neklidné duchy a odeslal je do posmrtného života. Navíc musí sám v sobě dozrát k vyrovnání se se sebou samým, ze ztráty milovaného blízkého. Už od počátku je silně cítit, že je hra hodně zaměřena na spirituálno a mytologii středoafrických národů. V tamní kultuře se totiž věří, že smrt je jakýmsi obřadem, poté co se jde dál. Děj jakýmsi artovými způsobem vypráví poměrně silný emoční zážitek v náročných chvílích lidského života. Rozhodně však musím dodat, že tento styl nebude pro každého, ale citlivější duše se v něm najdou.

Samotná myšlenka je skutečně nosná a zajímavá, ale trochu mě zklamalo, že samotné postavy jsou poněkud nemastné a neslané. Dochází zde k trochu prapodivné nekonzistentnosti, kdy Zau chvílemi působí jako velký bojovník, jenž se před ničím nezalekne, a o několik okamžiků později se chová jako naprosté dítě. Tyto občasné výlevy trochu kazí dojem z jinak solidního podání děje a podařeného dabingu, který bych třeba od takové hry, nemající AAA ambice, nečekal. Za zmínku určitě stojí, že hlavního hrdinu nadaboval Abubakar Salim, jenž se dříve postaral o hlas Bayeka ve hře Assassin's Creed Origins. Salim navíc na hře pracoval i z pozice herního ředitele a prakticky vývoj vedl.

Pokud jste fanoušky her, které jsou postavené na principu metroidvanie, hra Tales of Kenzera je pro vás jako dělaná. Ve své podstatě mi nejvíce připomínala na začátku roku vydaný titul Prince of Persia: The Lost Crown. Jenže jde o podstatně kratší zážitek. Zabere vám okolo 6 až 7 hodin, a popravdě jde spíše o silně arkádovou záležitost, která je určena všem věkovým kategoriím a hráčům s různými zkušenostmi z hraní. Hra před vás neklade žádné výraznější překážky, což je dle mého názoru i škoda.

Také mě trochu zklamalo, že hra toho nad rámec své základní linky moc nenabídne. Drží se hodně při zemi a jedinými sběratelskými předměty jsou tu Echoes, coby záznamy z minulosti, které si můžete přehrát a dozvíte se více informací o tamním světě Kenzera. Nějaká větší motivace rozehrát celou hru znovu tu chybí, takže Tales of Kenzera si dáte s největší pravděpodobností jen jednou.

Základ hratelnosti je postaven na postupu tamním světem, který často využívá vertikálních poloh k tomu, abyste mohli šplhat či vyskákat do dalších pater. Každá ze tří částí tohoto světa je kompletně propojena, aby bylo možné se z každého bodu efektivně vymotat, a nechybí ani speciální body, z nichž můžete rychle cestovat jinam. Jak už bylo z hlediska přístupnosti zmíněno, veškerý pohyb po mapě je vcelku jednoduchý a poznáte to i na mapách. Oproti konkurenci totiž nejsou nijak složitě větvené, ale povětšinou je další patro tvořeno jednou cestou napravo a nalevo, přičemž existují jen drobné odbočky, takže nějaký větší průzkum, zde odpadává. Kupříkladu oproti The Lost Crown jsou mapy opravdu velice prosté, neboť u konkurenčního Prince bylo občas možné se solidně zamotat a ztratit. Nehledě na to, že nabídl některá zajímavá vedlejší místa a vůbec byla radost mapu prozkoumávat a odhalovat její tajná zákoutí, za což i odměňovala.  

Musím uznat, že se autorům moc pěkně podařilo zpracovat mapy z hlediska vizuálu. Každý akt nabízí odlišné prostředí, které je svým způsobem kouzelné. Podíváte se tak do hornaté oblasti ikakarambanských vrchů, ikarianských lesů a itšokajských vulkánů. Z vizuálního hlediska jde o nesmírně zajímavé pasáže, které jsem si hodně užil. Tales of Kenzera: Zau nabízí oproti spoustě jiných metroidvanií až nezvykle širokou paletu barev. Lokace i postavy jsou malebně zpracovány a drží si svůj artový nádech. Je to dáno i tím, že africká kultura se do běžných her neprolíná až tak často a nabízí se tak zajímavé scenérie.

Aby vše nebylo jen o hopsání, šplhání a překonávání překážek, nesmí chybět také nepřátelé. Zau má k dispozici dvě různé šamanské masky, které mu propůjčují sílu Slunce a Měsíce. V závislosti na tom, jakou zvolíte, se mírně mění jeho útoky a zejména je nutné dodržet správnou volbu na konkrétní nepřátele. Ti se totiž na počátku schovávají za barevným energetickým štítem, který je buďto zlatý nebo modrý. V některých bitvách vás tak hra donutí aktivně přepínat, abyste se s protivníky mohli efektivně vypořádat.

Souboje se časem vyostří a je potřeba se více zamýšlet nad tím, jak se nepřátelům postavit. Nejlepším základem je vyhodnotit, které protivníky potřebujete primárně zlikvidovat a podle toho se k celému souboji postavit. Co mě trochu zklamalo, tak že nepřátelé nejsou příliš rozmanití a slouží ve hře jen jako taková výplň, abyste jednotvárně nemuseli dokola dělat to samé. A výjimku v tomto ohledu netvoří ani bossové, kteří nejsou tak nápadití, jak bych si přál.

Ve hře je i velice jednoduchý strom dovedností, který však spíše zlepšuje to, co získáte už během příběhu. Postupně se tak Zau naučí využívat hák, zamrazovat vodu za pomoci kopí nebo se můžete vznášet nad propastmi. Popravdě během průchodu hrou není příliš nutné se dodatečnými vylepšeními vůbec zabývat.

Tales of Kenzera: Zau je skutečně zajímavý pokus, který stojí za vyzkoušení. Jde o příjemně jednoduchou metroidvania záležitost, kterou dohrajete za několik hodin. Hlavní prim hraje v titulu ona myšlenka o nalezení sebe samého a srovnání se s realitou smrti a tím, co přináší zemřelým a pozůstalým. Díky zajímavému zpracování je to s přimhouřením očí na vyšší známku, neboť toho hra dělá spoustu dobře, ale mohla rozhodně nabídnout více obsahu, lépe zpracované souboje s nepřáteli a vůbec vypilovanější hratelnost.