Persona 5 Tactica
Recenzovaná verze: PlayStation 5
Pokud jste hráli základní verzi Persony 5, popřípadě její rozšíření Royal, moc dobře víte, že jde o obří hru, jejíž hlavní dějová linka zabere plus mínus sto hodin. To v případě Tacticy rozhodně nehrozí, neboť jsem hru dohrál za pouhých 35 hodin a k tomu si střihl notnou dávku vedlejších questů, což bude určitě pozitivní zjištění pro všechny potenciální hráče, kteří by se orosili při pomyšlení, že by měli jedné jediné hře věnovat desítky a desítky hodin svého života. A tomu je podřízen i příběh.
Ten totiž začíná v momentě, kdy naše slavná parta Phantom Thieves odpočívá v oblíbené kavárně Le Blanc před maturitní promocí. Během několika minut se nečekaně cosi zvrtne a teenageři jsou vtaženi do Metaverse, který svou estetikou připomíná francouzskou revoluci. Než se stačí pořádně rozhlédnout a zjistit, co se vlastně děje, jsou okamžitě napadeni „stíny“ s legionářskou uniformou, slepě následující a bojující za královnu Marií, která se svým výstupem na pódiu též zrovna dvakrát neotálí. Atmosféra zdejšího světa se vlastně zdá, že si libuje v přehnanosti, extravaganci, když i vážnost hlavního padoucha má rozmarný podtón, ale to vše se nakonec dobře vyjímá v tomto novém Metaverse. Po pár slovních výměn mezi našimi hrdiny následuje první tutoriál a souboj s minibossem, načež se hráč setkává se zbrusu originální postavou Erinou a vydává tak vstříc novému dobrodružství.
Kdo očekává v Tactice další dávku emočně a myšlenkově nabitého scénáře, bude popravdě zklamán. Spousta rozhovorů nikam nevede, dialogy, ač skvěle zpracované, čemuž dopomáhá hlavně výborný japonský dabing, kterého se ujala opět původní garda dabérů, vyzní někdy do ztracena, jen jako pouhá vtipkující výplň, která má ospravedlnit délku rozhovorů. Občas jsem měl opravdu nutkání rozhovory přeskakovat, jelikož se točily kolem naprosto irelevantních témat, s daným příběhem nesouvisejících, což samo o sobě by nebylo špatně, kdyby jejich četnost nebyla tolik ubíjející. Je mi jasné, že vývojáři vzhledem k populárnímu „chibi“ designu postav chtěli mít z Tacticy něco veselejšího. Něco, co okouzlí občasné hráče, kteří se jinak štítí sociálně důležitých témat, jimž se ústřední díly věnují. Bohužel forma, kterou zvolili, mě osobně vůbec neoslovila. Obecně hlavní linku si asi nebudete pamatovat do konce života, a pokud jste se těšili v tomto díle na příští sociopolitický komentář na japonskou společnost, odteď již nemusíte. Samozřejmě světlé chvilky by se našly, akorát jimi vývojáři značně šetřili.
S absencí příběhové rozmanitosti je spojena též nepřítomnost socializace se svými kumpány. Hra tak ve finále nabízí pouze průměrný příběh, taktické cover-based souboje a vedlejší questy, ke kterým se později vrátíme. Když pominu fakt, že bojové pasáže jsou extrémně lehké a nevyžadují přílišné zapojení mozkových buněk do akce, v celku jsem si je přece jen užil. Jsou zde sice na jednu stranu přímočaré, odehrávající se v malých arénách, ale na tu druhou mají svižné tempo a zvláštní šarm. Jak jsem již navíc naznačil, Tactica je taktická hra založená na systému krytí, kde schovávání se za překážkami snižuje šanci na zásah, či jej dokonce zcela eliminuje při správném úhlu a výšky vaši schovky. Podaří-li se vám pak nepřítele přistihnout v otevřeném prostoru a zasáhnout jeho slabinu, získáte tím automaticky mocný bonus zvaný „1 More“, který umožňuje prodlužovat tah. Stejná metrika platí pro soupeře.
Vaším hlavním cílem tak bude neustálé zasahování slabin nepřítele, čímž si otevřete vrátka k nejen masivnímu poškození, ale zároveň k nejzajímavější mechanice celého strategického plánu hry, jimž se může pyšnit superútok pod lascivně znějícím názvem „Trojitá hrozba“. Tento prvek se zpřístupní, jakmile tři členové skupiny vytvoří trojúhelníkovou formaci obklíčením nepřítele, či vícero nepřátel najednou po dostatečném nashromáždění 1 More bonusů. Je to svým způsobem obdoba „All-out attack“ z Persony 5, jak taky napovídá červenočerný podkres její animačky. Že je navíc uspokojivé se k němu dopracovat snad ani nemusím rozebírat.
Hlavní chod bychom měli a co nějaká ta omáčka? Inu, sem tam na vás hra hodí nový skill, jehož schopností je porušování hrou nastavená pravidla, nabídne vyvýšenou pozici, na jejímž místě získáváte automaticky odolnost vůči zásahům od protivníků pod vámi, nebo představí exkluzivní soubojový prvek při válečném tažení na bosse.
Bossové, jak se sluší a patří, jsou konec konců zlatým hřebem večera a budete se u nich skvěle bavit především díky neortodoxnímu přístupu, který po vás vyžadují k dosažení výhry, a taky jejich výrazným povahovým rysům, jež ve vás budují napětí a chuť jim dát do čumáku. Při vyšší obtížnosti pak dodají dokonce nějakou tu výzvu.
Avšak výzvu naštěstí nemusíte hledat pouze u bossů. Další velmi pozitivní obměnou jinak velice lineární hratelnosti jsou nepovinné questy, ve kterých po vás hra chce většinou nápadité řešení problémů. Třeba jeden z prvních vedlejšáků zní zajímavě už na papíře: dostaňte se z bodu A do bodu B na jeden jediný tah. Jak je vůbec něco takového možné? Jednoduše. Při zmínce 1 More bonusu jsem zanedbal důležitý detail, a to jest možnost při prodlužování tahu si prodlužovat vzdálenost, kterou s postavou navýšíte při správných podmínkách.
Každá z postav má přednastavené pole působnosti, kam dostřelí a dokráčí. Jakmile ale obdržíte 1 More, můžete provést jakoukoliv novou akci, takže jestli jste předtím cestovali po mapě a posléze na někoho zaútočili, váš startovní bod začíná logicky na jiném místě, přičemž i ono pole působnosti. Je to rozhodně zajímavý způsob, jak dodat hře trochu více puzzle elementu, aby nesklouzla do stereotypu, zvlášť, když běžné roztržky se základními protivníky moc nevyniknou.
Co však vynikne, je opět skvělý soundtrack, na jehož produkci se podílela v podstatě dvorní zpěvačka Atlusu, Rin Inaizumi, jejíž hudební stopu naleznete ve všech dosavadních Persona her s číslovkou 5, včetně jiného Persona spin-offu s podtitulem Q2. Už jen ono hudební intro po spuštění hry, které nesmí chybět v žádné hře ze série, vás hezky naladí na nadcházející hodinky hraní, troufám si tvrdit. Grafika je decentní, technicky mi hra šlapala bezproblémově. Po dohrání nabízí Tactica dnes již standardizovaný New Game+, který nesmí chybět v žádné moderní Personě, naopak více zakončení hra nenabízí, což dává smysl, když se časově odehrává během událostí třetího semestru Persony 5 Royal.
Persona 5 Tactica je odlehčený spin-off, nemající přílišné ambice oslnit hráče převratnou novinkou, a v oblasti jeho klíčového taháku, jimiž taktické likvidování nepřátel pro spousty z vás určitě bude, se také nebere příliš vážně. Není to nutně špatně, ale pokud chcete klasicky megalomanský JRPG zážitek, hledejte ho v hlavním dílu. Tato menší hříčka od Atlusu potěší zejména skalní fanoušky, jež pátý díl, včetně přímého pokračování Strikers, projeli křížem krážem, a do dnešních dnů se fenoménu Persony 5 nedokázali dosyta nabažit. Těm ostatním bych doporučil se poohlédnout jinde. Persona 5 Tactica je sice místy zábavná, místy dokonce emocionální a chytrá, jak je pro tyto hry od tokijských vývojářů vlastní. Jenom je škoda, že její ozubená kola příběhové linie sem tam zaskřípou a nedokážou udržet mojí pozornost plnohodnotně od začátku až do konce, jako tomu bylo v minulosti. A teď bych poprosil jednu Personu 6, prosím!
Komentáře