Neustále likvidovat zástupy nacistů jistě po čase omrzí, to si zřejmě řekli vývojáři v EA. Proto se na druhou světovou válku podívali trošinku jinak a vzali si na mušku druhého velkého nepřítele, který v jedno krásné ráno zaútočil na USA. Tím nepřítelem bylo pochopitelně Japonsko, jehož vzdušné síly 7. prosince 1941 téměř zničili přístav Pearl Harbor. Právě v této misi se ocitnete hned na začátku hry, přičemž monumentálnost a epičnost bitvy si v ničem nezadá s Normandií z MoH Frontline. Celý příběh tentokrát prožijete v kůži vojáka Josepha Griffina, který se onen osudný den nachází na jedné z bitevních lodí v Pearl Harboru. Po přežití této hrůzy pochopitelně následuje drtivý útok na srdce Japonska, přičemž i další mise se odehrávají v této nepřátelské zemi, takže se podíváme i k řece Kwai, ale nebude chybět ani výprava do Singapuru nebo na Filipíny, kde budeme hledat svého ztraceného bratra. Cesta nás zavede i na Quadalcanal, kde budeme pátrat po dolarech admirála Yamamota. Všechny mise, kterých bohužel není dost, na sebe navazují a dělají ze hry jedno ucelené dobrodružství. Jak už jste mohli z předchozí věty vyčíst, Medal of Honor Rising Sun je bohužel hodně krátký, dokonce by se dalo říci poloviční, jako byl Frontline, což bylo jedno velké zklamání. Bohužel další jen následovala. Když se přesune dějiště hry do jiného koutu světa, asi by si každý řekl, že na nás čeká trošinku jiný herní zážitek. Ten byl bohužel stejný jako v předchozích dílech, přičemž jsme klasicky dostali na začátku levelu dané úkoly, které jsme museli během mise splnit. Po jejich splnění následoval pochopitelně konec. Co se týče samotných levelů, tak ty bohužel nepůsobily tak dobře, jako ve Frontline, přičemž některé levely byly až nudné a dohrávali jsme je jen s velkým sebezapřením. Alespoň vývojáři do hry přidali nějaké ty zajímavé pasáže, jako je jízda na slonovi nebo osvobození kolegů ze zajetí. Co možná trošinku pozměňuje hratelnost, jsou vaši AI kolegové, kteří vás budou doprovázet většinu herního času. Jejich AI byla bohužel dosti rozporuplná, stejně tak jako vašich nepřátel, takže se na jejich podporu zase tak moc spoléhat nemůžete. Protože všechny levely byly i o něco rozlehlejší, jak ve Frontline, vývojáři museli do hry zakomponovat trošinku jiný systém ukládání pozic. Už jste si hru tak nemohli uložit pouze po dokončení daného levelu, ale i na speciálních místech, kde byla vysílačka. Vývojáři ovšem hráčům nedali nic zadarmo, takže i najít tato skrytá místa byl docela problém a vzpomínáme si, jak jsme prozkoumávali každý centimetr mapy, abychom našli vysílačku a hru si mohli po absolvování těžké pasáže uložit. Protože hra neměla velkou trvanlivost, co se týče délky, vývojáři do samotné hry zakombinovali několik bonusů, které získáte po splnění nejrůznějších úkolů, jako je perfektně projitý level. Mezi bonusy poté patřily rozhovory s vojenskými veterány a další dobové materiály, které určitě potěšily nejednoho fanouška. Díl Medal of Honor Rising Sun přinesl do série na konzolích jednu velmi důležitou novinku, bez které si dnešní moderní střílečku už nedokážeme ani představit. Ano, tou novinkou byl multiplayer, který jsme mohli hrát buď online pro osm hráčů nebo přes MultiTap, který podporoval na obrazovce najednou čtyři hráče. Zvláště online režim byl na svou dobu velmi propracovaný a devět povedených map se postaralo o velmi kvalitní herní zážitek. Bohužel asi víte, jaký byl problém s online hraním na PS2, takže najít nějakého toho jiného hráče, bylo na serverech docela obtížné. Tento režim tak trochu napravil pošramocenou pověst příběhové části. Kromě klasického režimu, kdy jsme bojovali proti ostatním hráčům, přinesl Medal of Honor Rising Sun i kooperativní režim pro dva hráče, kde jsme mohli kampaň projít s kamarádem. Kooperativní režim byl velmi kvalitní, ale měl bohužel několik omezení. Například jste se nemohli libovolně pohybovat po mapě, ale vždy jste museli být v těsné blízkosti svého kolegy. Pokud jste se na pár metrů vzdálili, přesunula vás hra opět k němu. Medal of Honor Rising Sun vyšel zhruba rok a půl po dílu Frontline, takže moc času na vylepšení grafické stránky hry nebylo, což se podepsalo i na samotné hře. Co si budeme povídat, grafika byla více méně stejná, jako ve Frontline, akorát z nedostatku času vývojáři některé pasáže odflákli takovým způsobem, že celkově hra někdy vypadala dokonce hůře, než jeho předchůdce. Mohl za to především docela nudný level design, který neumožňoval rozvinout onu grafickou krásu dílu Frontline. Ani framerate bohužel nebyl ničím dobrým a neustálé poklesy udělaly z Medal of Honor Rising Sun po grafické stránce jen průměrný titul. Co ovšem zasloužilo opět pochvalu, byl samozřejmě soundtrack, který se alespoň trochu staral o nějakou tu atmosféru a řekl hráčům, že pořád hrají Medal of Honor. Ačkoliv ho už nesložil Michael Giacchino jako ve Frontline, i Christopher Lennertz odvedl velmi kvalitní práci. Ačkoliv Medal of Honor Rising Sun nebyl špatnou hrou, kvalit předchozích dílů už nedosáhl a začínaly se ozývat názory, že by EA měla celou sérii vzít a trošinku jí posunout někam dál. Pořád se totiž jelo podle stejné šablony, což už trošinku začínalo nudit. Bohužel EA si tyto názory nebrala moc k srdci a další PS2 díly jen ždímaly tuto slavnou značku a pomalinku z ní dělaly jen komerční průměrnou střílečku, která žije jen z už zapomenutých slavných časů.