Filmy i pozdější hry s Indianem Jonesem stavěly na zajímavém příběhu, přičemž ani nyní tomu nebylo jinak. Psal se rok 1947 a uběhly dva roky od chvíle, kdy se nacisti museli vzdát, a svět začala sužovat nová hrozba v podobě Sovětského svazu. Jsou to právě komunisti, kteří nyní hrozí světu a vysílají své agenty všude po světě, aby pátrali po nejrůznějších artefaktech. Tyto jejich aktivity zdárně kontroluje CIA, která je ale zděšena jejich posledním objevem. Tím objevem je starověká Babylónská věž, která má podle pověsti ukrývat vstup do dimenze Aetherium. Hlavní padouch hry, ruský vědec Volodnikov, věří, že dokáže onu dimenzi ovládat, ale k tomu potřebuje ztracené artefakty, které se nacházejí ukryty po celém světě. V tuto chvíli do celé věci vstupuje CIA, která vyšle Sophii Hapgood za Indianem Jonesem, aby ony artefakty našel dříve, než KGB. Kdyby se tak nestalo, měli by soudruzi v rukou mocnější zbraň, než by si dokázal kdo představit. Protože je Indiana Jones dobrák, obleče svůj hnědý háv, vezme z poličky bič a vydá se na cestu napříč celou planetou. Je občas hodně zvláštní, jak se věci vyvrbí. Byl to právě Tomb Raider, který kdysi zkopíroval hlavní námět Indiana Jonese, a jeho hlavní představitelka Lara Croft tak hledala jeden artefakt za druhým, stejně jako její slavnější mužský kolega. V roce 1999 to byl ovšem Indiana Jones, který po herní stránce Tomb Raidera dokonale vykradl. Pokud byste čekali, že Indiana Jones and the Infernal Machine je jen prachsprostou kopíí Tomb Raidera, asi byste se trošinku spletli. Ano, Indy šmejdil po levelech, ve kterých luštil jeden rébus za druhým, občas si zabojoval, zaplaval, zaskákal, sbíral jednu lékárničku za druhou a dělal vůbec ty věci, které má Lara v malíčku. Přesto ale přinesl velmi zajímavou adventuru, která se mnoha věcmi i od Tomb Raidera odlišovala. Jednou z oněch věcí byl i Indyho bič, kterým se dokázal přehoupnout přes propast, kterou by normálně nepřeskočil. Zde je třeba napsat, že původní PC verze měla dosti toporné a nepřesné ovládání, které se stalo terčem kritiky. Vývojáři z Factor 5 si byli vědomi tohoto nešvaru a ovládácí schéma kompletně překopali. Díky tomu bylo ovládání daleko lepší, rychlejší a nedělalo hráčům takové problémy. Přesto nelze říci, že by byly jednotlivé levely tak precizní, jako v případě konkurenčního Tomb Raidera. Celou hru tvořily celkem dvě desítky rozlehlých levelů, ve kterých Indy řešil jeden logický rébus za druhým, bojoval s přítomnými kolegy z ruska a občas si zajezdil v nějakém tom dopravním prostředku. Dopravních prostředků bylo ve hře docela dost. Měli jsme tu třeba klasický džíp, raft, ale i loď. Ovládání dopravních prostředků bylo velmi jednoduché a nečinilo větší potíže. Tyto pasáže navíc dobře sloužily na odreagování se od neustálého lezení, šplhání, hledání pák, klíčů a dalších věcí. Rovněž vás nechaly odpočinout od všelijakých střetů s nepřáteli. Kromě Rusů vám ve hře dělala společnost všelijaká fauna jako jedovatí hadi, pavouci a další roztomilá zvířátka. Je nutno podotknout, že ovládání hry bylo v akčních pasážích velmi dobře navrženo a hodně se podobalo třeba tomu, jaké předvedla klasika Legend of Zelda: Ocarina of Time. To byla ostatně jedna z dalších novinek, kterou mohla PC verze o rok dříve jenom závidět. Každý očekával, jak se s konverzí na Nintendo 64 Factor 5 popere, hlavně tedy co se grafické stránky týče. Co si budeme nalhávat. V roce 1999 se už Nintendo 64 nemohlo rovnat prvnímu Playstationu a ani nově vyšlému Dreamcastu. Jenomže, to by to nesměli být vývojáři z Factor 5, aby v jednom z posledních roků Nintenda 64 z této hry nevybrousili naprostý diamant, co se grafické stránky týče. Indiana Jones and the Infernal Machine je totiž dost možná po grafické stránce nejhezčí hrou na této konzoli. Redaktoři herních plátků dokonce psali, že hra na Nintendu 64 vypadá o něco lépe, jak PC originál, za což si vývojáři z Factor 5 určitě zaslouží pochvalu. Odvedli totiž naprosto profesionální práci, přičemž výsledkem byly rozlehlé úrovně, které přinesly detailní prostředí, skvělé nasvícení scén a velmi propracované postavy. Bohužel si takto detailní hra vyžádala svoje odškodné v podobě frameratu. Ten se sice ve většině levelech držel, ale na rozlehlých prostorách už docela haproval a klesal na mez únosnosti. V čem ovšem Indiana Jones and the Infernal Machine překonal svůj PC originál, byl hudební doprovod, který byl o poznání lepší a kvalitnější, ačkoliv byla hra uložená na kazetě. Vývojáři k dosažení této kvality použili svoje vlastní nástroje MusyX, díky čemuž byl po hudební stránce Indiana Jones and the Infernal Machine jasně nejlepší hrou na Nintendu 64. Indiana Jones and the Infernal Machine na Nintendu 64 rozhodně nezklamal a dalo by se říci, že Factor 5 vytvořil daleko lepší verzi, než byl originál na PC. Vývojáři si zaslouží pochvalu nejen za velmi povedenou konverzi, ale také za příběh, herní mechanismy, nádherné levely a v neposlední řadě za délku. Hra totiž byla jedna z těch delších, takže se u ní dalo strávit téměř 30 hodin. Co bychom za takový herní čas dali dnes. Jedinou vadou na kráse bylo, že Indiana Jones and the Infernal Machine vyšel oficiálně pouze v US. Nám se nedávno naskytla možnost si tuto hru na Nintendu 64 zahrát, tak nebyl problém se o dojmy podělit.