Recenzovaná verze: Playstation 3 Pokud na vás něco udělá hned po zapnutí dojem, je tu určitě atmosféra. Město Dunwall sužuje velká morová nákaza, s níž se nedokáže nikdo vypořádat, ani hlavní hrdina Corvo, vracející se z cesty s ne příliš povzbudivou zprávou. Hned na začátku se proto setkává s císařovnou a její dcerou Emily, aby s ní projednal další postup. Jenomže, po pár minutách se vše zvrtne, císařovna je zabita, Emily unesena, a aby toho nebylo málo, vina je hozena právě na Corva. Aby hra neskončila po několika minutách, Corvo se dostane na svobodu za pomoci několika povstalců, kteří vědí, jak se věci mají, no a tak začíná cesta hlavního hrdiny za pomstou a záchranou císařovniny dcery, která ji může nahradit. Ačkoliv příběh na začátku má dobrý náběh, po několika hodinách se z něj vyklube klasické politické klišé, které není ani moc zajímavé, a ačkoliv se vývojáři snažili přidat několik zvratů, vše je dost předvídatelné. Na příběhu se určitě dalo zapracovat a udělat ho zajímavější. Ačkoliv příběh je slabší, určitě mi nevadil tolik, jako mlčenlivost hlavního hrdiny. Ten totiž za celou dobu hry nepromluví, ani v okamžicích, kdy prostě očekáváte z jeho strany nějakou reakci. Vezměme si třeba vraždu císařovny. K ní ihned přiběhnou stráže, Corvo má ruce od krve, ale nevydá ze sebe ani hlásku. Takového blázna by samozřejmě zavřeli všude. Svým mlčením navíc Corvo dost připomíná klasického posluhovače, který poslouchá rozkazy, aniž by přemýšlel, jestli je dobré to, co zrovna dělá. Stane se z něj jen vraždící mašina, s níž je těžké se ztotožnit, takže je vám i prakticky jedno, jaká je jeho minulost nebo jaký bude jeho osud. Hlavní hrdina s duší by hned hru posunul na úplně jinou úroveň, než němý hlupák s nožem v ruce. To bychom měli hned na začátek zápory, nyní se už bude jenom chválit. Vraťme se ještě k městu Dunwall, které svým architektonickým designem převyšuje v současnosti veškerou svoji konkurenci. Vezměte si Londýn sedmnáctého století, kdy se dostával z renesance do industrialismu, a zhruba víte, jak Dunwall vypadá. Do toho jsou v ulicích stráže starající se o pořádek, navíc jim i pomáhají pavoukovité stroje, v nichž jsou usazeni vojáci s daleko těžším kalibrem. Tady je zase vidět inspirace hrou Half-Life a jeho City 17, ostatně za designem Dunwallu stojí stejný herní designér, Viktor Antonov. Design zdejšího světa je prostě a jednoduše skvělý, a má nemalou zásluhu na hutné atmosféře, kterou si Dishonored udržuje až do závěrečných titulek. Jestli by se dal Dishonored charakterizovat jedním slovem, byla by to volnost. Po úvodní půlhodince je jen na vás, jak budete všech devět kapitol plnit. Corvo na začátku sice dostane úkol, většinou spočívající v odstranění nějakého vysoko postaveného zkorumpovaného politika, jak se ale k němu prokoušete, je jen na vás. Navíc genialita Dishonored začíná právě při posledním odstranění cíle, který nemusíte nutně zabít. Je hned několik způsobů, na které můžete během hraní přijít (rád bych řekl něco konkrétného, ale to už by byl až moc velký spoiler). Hlavní úkol v každé kapitole je daný, občas se vám ale naskytne možnost splnit i něco vedlejšího. I když se takový úkol může zdát jako zbytečnost, většinou je s hlavní linkou propojen, takže za splněný vedlejší úkol vám bude třeba řečena lepší cesta, případně se k vám dostane nějaká ta rada, která se bude ve výsledku hodit. Levely navíc nejsou ani náhodou lineární, takže ke splnění úkolu můžete využívat nejen hlavní ulice, ale i kanalizaci, střechy domů nebo postranní uličky či chodby. Jen co možná trochu nabourává levely, jsou nahrávací obrazovky, ale ty většinou trvají jen několik málo vteřin. Dishonored ale není o otevřeném herním světě o velké rozloze, je především o oné volnosti. Dishonored je jednou z těch her, kterou se můžete jen prostřílet, tedy spíše prosekat, ale také můžete všechny stráže obejít, abyste na konci neměli ani jedno zabití. Třetí možností je potichu se plížit a likvidovat jen nezbytné minimum protivníků, aby nespustili alarm. Dishonored by se dal určitě označit za Thiefa nové generace, protože s touto klasikou má mnoho společného. Hlavní hrdina Corvo má pro likvidaci nepřátel základní meč, ale i spoustu dalších hračiček, jako kuš s normálními či uspávacími šipkami, bomby nebo pistoli. Všechny tyto vychytávky se dají ve hře vylepšovat přes jednoduše řešený systém upgradů za nastřádané peníze, takže třeba do pistole si můžete dát větší zásobník, případně vylepšit rychlejší nabíjení či střelbu. Pokud se ale rozhodnete jít na nepřítele přímo, ve většině případů využijete meč. Soubojový systém je zde založen na vykrývání úderů nepřítele a ve správném načasování provést protiútok. Tento systém po celou dobu hry funguje, a jak hra staví před vás silnější protivníky, jsou souboje čím dál napínavější. Zatím z popisu Corvo vypadá jako klasický zabiják, ovšem hned na začátku dostane i několik doslova nadpřirozených schopností. Ty jsou pro postup rovněž velmi důležité, nejvíc jsem využíval rychlý přesun/teleportaci mezi překážkami, ale hojně jsem využíval i možnost vypustit na nepřátele smečku nakažených krys, která je nejdříve zabila a poté i ohlodala až na kost. Skvělá schopnost je i vize, která vám umožní vidět nepřátele za zdí, ale najde se i několik schopností, které jsem za celou hru nevyužil, třeba možnost porazit nepřítele pomocí větru. Asi se nehodily zrovna do mého herního stylu, ale v tom je ono kouzlo Dishonored, že můžete využívat a dělat si to, co chcete, a třeba na druhé zahrání zkoušet jiný postup s dalšími schopnostmi. Umělá inteligence nepřátel je docela rozporuplná. Na jednu stranu stačí jedna nepozornost, aby vás zmerčili, spustili alarm a tím vám solidně zatopili. Na druhou stranu se přímo v boji nechovají zrovna inteligentně, takže spíše běhají v zástupu jako ovce na porážku. Na taktiku, kdy vás třeba obklíčí, musíte bohužel zapomenout. Také můžete počítat s jejich maximálním dohledem na pár metrů, takže když zabijete jejich kolegu na opačné straně místnosti nebo chodby, z klidu je to rozhodně nevyvede. Protože Dishonored můžete hrát prakticky, jak se vám zachce, je hrozně těžké odhadovat výslednou herní dobu. Pokud si dáte nejlehčí obtížnost, věřím, že se hrou dá prosekat za nějakých pět až šest hodin. Nejlepší je ale pochopitelně zvolit střední obtížnost a výše, protože budete nuceni daleko více taktizovat a rozmýšlet se, jestli je dobrý nápad rozpoutat šarvátku nebo nepřítele obejít. Protože si vždy můžete zvolit jinou cestu, má Dishonored velmi slušnou znovuhratelnost, takže se do Dunwallu budete zcela jistě vracet i po prvním dohrání. Třeba i kvůli skrytým runám po levelech, za které si vylepšujete schopnosti hlavního hrdiny. Tyto bonusy jsou ostatně jedním z důvodů vždy celý level prozkoumat a splnit všechny vedlejší úkoly. Hodnotit Dishonored po vizuální stránce je dost těžké, protože grafika je stylizovaná, přesto si nejde nevšimnout až moc textur v nízkém rozlišení. Hlavně exteriéry nevypadají nijak vábně, interiéry i postavy jsou na tom o něco lépe. Alespoň framerate je po většinu hry stabilní, a vlastně si ani nevzpomínám, že by mi někdy klesnul, abych to poznal. Co ovšem mohu zaručeně pochválit, je velmi dobrý soundtrack podkreslující zdejší ponurý svět, navíc se stará sám o sobě o velmi dobrou atmosféru. Na dobré úrovni je i ozvučení a dabing většiny postav. Ještě se sluší dodat, že Dishonored je jedna z mála konzolových her, která vychází s českými titulky. Překlad se povedl na jedničku a jenom těžko byste v něm nacházeli nějakou viditelnější chybu. Více her v češtině Cenego! Dishonored nabízí propracovaný a promyšlený svět, v němž je na vás, jestli půjdete akční cestou plnou krve, nebo cestou schovávaní se před nepřáteli, abyste je mohli následně obejít. Protože je tu hodně cest, jak se dostat k cíly, má Dishonored i velmi dobrou znovuhratelnost, takže zábava po jednom dohrání rozhodně nekončí. Co ovšem hru táhne z podstavců pro vítěze, je slabší příběh, nemožnost se ztotožnit s hlavním hrdinou, kulhající umělá inteligence a poněkud chudší vizuální zpracování. Vývojáři z Arkane Studios na sebe přesto mohou být pyšní, jestli se ale bude na Dishonored vzpomínat i za rok, to se teprve uvidí. Hru Dishonored poskytl na recenzi herní obchod GameLeader