Hodnocení společenských her je vcelku ošemetnou záležitostí. Ne všem hry sednou a pro drtivou většinu hráčů jsou tyto hry něčím, co nikdy nepoznali. Ještě nedávno byly hry pro Eye Toy něčím malým pro zpestření herní stravy nenasytného publika, ale dnes už se z nich stávají přesně mířené střely, které mají jasný cíl – sjednotit před televizorem (projektorem, displayem či nástěnnou malbou) všechny věkové typy hráčů a zabavit je pokud možno co nejrozumněji. Je tu SingStar, Rock Band, Guitar Hero, Lips a další takové hry, ovšem Buzz! byl už na PS2 pěkný uličník. Každý z hráčů se chopil speciálního hlasovacího ovladače s hlavním potvrzovacím tlačítkem a dalšími čtyřmi barevnými, tzn. Buzzeru, aby se následně hnal za body, jež získal za správné odpovědi v několika sériích této vědomostní soutěže. Na principu se do dneška nic nemění, akorát se nabalují nové a nové věci, které postupně přetvářejí hru v ještě záživnější kousek. Nutno dodat, že nám Buzz od minule zase trošku nabobtnal, bohužel pro něj, stále vyžaduje speciální hlasovací ovladače. Použít můžete buďto klasické drátové z dob PS2, nebo daleko pohodlnější Bluetooth verze. Nemusíme podotýkat, že druhý, námi zmiňovaný případ je daleko lepší. Dnes už pomalu ale jistě odzvání klubkám kabelů, takže jakmile se budete rozhodovat co dál, BT Buzzery jsou jasná volba. Bohužel jsou moc lehké a tak vy a vaši spoluhráči riskují nějaké to zranění vrhem ovladače směrem na jejich hlavu. Bohužel již bez bodového hodnocení. Přesto je tento ročník Buzze zdaleka nejpodařenější a už jen fakt, že je kompletně lokalizován, ho posouvá ohromným směrem vzhůru. Nyní si totiž mohou hru užít opravdu všichni, ať už neumí číst, nebo na tom nejsou sluchově zrovna nejlépe. Hra vám znění otázky vždy napíše a Buzz velice rád přečte v českém znění, k čemuž přihodí i nějakou tu hlášku nebo sladké ponížení. Nebyl by to Buzz, ten charismatický chlapík, jehož vlasy sahají až vysoko k nebesům, kdyby vás nedokázal prvotřídně pokárat, ale zároveň také povzbudit. Lokalizace ale přinesla i několik velice důležitých změn, hlavně tedy pro nás a slovenské bratry. Mnoho otázek je mířeno přesně na naší zemi a dá se říci, že v každém oboru z celkového počtu cca. 5000 otázek je jich mnoho našich. Není problém, abyste se dostali do situace, kdy po vás bude Buzz chtít jméno nejmladšího herce z několika jmenovaných, nebo různé role herců v českých seriálech. Zkrátka a jistě, tematických okruhů je mnoho a otázek ještě více, takže se rozhodně těšte na otázky ohledně našeho hlavního města, umělcích, literatuře a opravdu mnoha dalších, které nemá smysl jmenovat (marná snaha autora si vzpomenout vyústila v tuto výmluvu). Dokud jsme u češtiny, Buzz se naučil dokonce skloňovat a vyslovovat jména jednotlivých soutěžících. Takže fráze jako „Tomáši, to se vám rozhodně nepovedlo!” nebo „Nebýt Petra, tak je celé kolo naprosto skvělé.”, začnete vnímat celkem často, což samozřejmě vyústilo v menší kompromis – není již možné používat vlastní přezdívky, ale pouze vybírat z předvolených jmen a přezdívek jako například Kyselina, Štístko a tak. Nestane se tak, že by vás Buzz oslovoval jako Idiota Blbkina nebo Maggora. Ke každé vytvořené postavě se tak váže jeden profil, a ačkoliv je škoda, že možnost vlastních pojmenování zmizela, jsme daleko raději za úplné namluvení, bez čehož by se vědomostní soutěž jen tak neobešla. Všimli jste si, že se Buzz nenápadně podobá Janu Rosákovi? Scéna je připravená, světla nasvícená, soutěžící namalováni, jedem! Celkový požitek se soutěže možná kazí jen téměř stále stejné pohyby soutěžících a Buzze po jevišti. Při každé disciplíně, či typu otázky se Buzz krom svých řečí povětšinou chová naprosto stejně. Při přehazování bomby vám cupitá za zády s ponižujícím smíchem, v posledním kole se odráží od stejné rampy, případně vykládá otázky ze stejné pozice. Možná si tu stěžujeme na úplné maličkosti, které stejně nakonec nejsou ani důležité, natož rozhodující, ale kdyby byla scéna ještě o něco dynamičtější, neměl by Buzz v dohlednu žádnou konkurenci. Což sice nemá ani teď, ale my máme rádi hard core a ten kdo má rád hard core rád kritizuje i miniaturní věci. Inu, celkové atmosféře hry prospívá i větší počet hráčů. Možná proto se Relentless Studio rozhodli úplně vypustit možnost hrát sám proti počítačem ovládaným hráčům a tak jsou k hraní potřeba minimálně dva živí hráči, nebo alespoň jeden s dvěma rukama. Což není zase takový problém sehnat ne? Ano, ve hře najdete i dva malé režimy pro jednoho, ale ty sem byly spíše uvedeny, aby se neřeklo, každopádně největší šťávu má ale hra, ve které je 4 až 8 hráčů zároveň. Nebudeme zastírat, že v tomto případě je daleko lepší hra na jedné televizi v obklíčení přáteli a chmelo-obilného moku (lidově také řečeno – píva), než online soupeření. Nikdy totiž neuvidíte (pokud se dotyčný nenechá zvěčnit skrze PS Eye kamerku) ten naštvaný výraz při páté pokažené otázce v řadě. Samozřejmě vyhrává pouze jeden a tak se musíte náležitě snažit. Série Buzz je totiž jedna z mála herních sérií, ve které opravdu záleží na vědomostech a obecném rozhledu člověka. Naopak nikde není psáno, že člověk bez deseti titulů nemůže vyhrát. Každý se pohybuje v něčem jiném a tak jsou náležitě situována témata otázek, která se volí s každým novým kolem. Hra také obsahuje celkem širokou databázi všech možných statistik a tak je vždy názorně vidět, kdo odpovídal nejrychleji, kdo nejpřesněji, nebo kdo je naopak největší „lůzr”. Z toho všeho Buzz při hraní vychází a tak podle toho oslovuje soutěžící na počátku každého kola, případně využívá těchto vědomostí během soutěže. Pokud se vám tedy daří, většinou se obejdete bez ponižujícího pozdravu. Zde je opět vidět, jak je vše vázáno na jednotlivé profily a pokud si chcete získat co největší reputaci, doporučujeme hrát pokud možno za jeden. Nejzajímavější je ale seznam všech druhů kol, ve kterých změříte velikost vašich nateklých palců a počet neuronů v každé mozkové buňce. Od základních kol, kde musíte prostě uhádnout správnou odpověď ze tří, se dostanete i na specialitky, jako je házení koláčem na poraženého, kde vítěz losem vybere jednoho ze svých kolegů a hodem koláče mu ubere život. Pravé štístko, co má ruce dozadu, určitě trefí sebe, stejně jako já. Dále zmiňme například přehazování bomby, kdy hráč dostane do ruky tikající výbušninu a nepředá jí dál, dokud správně nezodpoví otázku. Hráč, jež drží bombu nejdéle a vybuchne mu, ztrácí body. Toto je pravděpodobně jedno z nejagresivněji odpovídaných a nejadrenalinovějších kol ve hře, takže se v případě výhry můžete těšit na vřelé pohledy od ostatních hráčů. Dále pak kolo Rychle Prsty, kde získáte více bodů podle rychlosti, jakou odpovíte, nebo úplná novinka Soutěž na hraně. Při každé popletené otázce jste vyzvednuti do výšky, a čím výše se dostanete, tím větší šance, že nakonec zahučíte do jámy se slizem. Pro tuto hru rozhodně platí tvrzení, že jste na konci „Po kolena ve sra*kách!”. Mezi novinky můžeme také směle započítat režim Na ráně, kdy hráč dostane těžkou otázku a ostatní si musí tipnout, zdali odpoví dobře nebo ne. Něco jako dostihy a sázky, akorát s lidmi. Podobný systém platí také u hry Vysoké sázky, kde si pro změnu vsázíte na jednotlivé otázky. Čím více bodů, tím větší šance že vyhrajete. Nestačí? Možná byste stejně jako já čekali, že hráč s maximálním počtem bodů má vyhráno, ale rozhodně to tak není. Velké finále je totiž poslední kolo, ve kterém je totiž úplně jedno, kolik bodů máte. Dobře jedno to není, ale je to, to nejmenší, co rozhoduje o konečném vítězi. Právě zde dochází k tomu, co je v Americe označováno jako „switcheroo”. Nejlepší hráč může skončit na dně a samozřejmě naopak. Čím více bodů máte, tím výše jste na své židli postaveni a během otázek pozvolna klesáte dolů. Správnou odpovědí klesání zastavíte, špatnou jej naopak ještě zrychlíte. V hecu a pod tlakem zjistíte, že mnohdy zazmatkujete a do rakve si zatlučete ne hřebíček, ale kolík jako kráva! Celkem jedenáct druhů kol vám tak celkem značně zpestří hru a máte jistotu, že se nebudete nudit. Stejně tak počet otázek a různé tematické okruhy, kterých je požehnaně a dá se říci, že pokrývají téměř vše, na co si jen vzpomenete. Nemůže se tak stát, že narazíte na stejné otázky jen tak. Možná ale zpozorujete, že některá témata padají v úvahu až moc často. Nevíme, zdali vývojáři zařadili do hry nějaký algoritmus nabídky témat v závislosti na jejich úspěšnosti a tak, nebo je to čistě náhoda, ale je to škoda. Přesto máte na výběr hned z několika herních režimů. V klasické hře si s každým novým kolem vybíráte téma otázek. V další soutěži si naopak vybíráte typ hry, kterou chcete hrát. Nemá cenu dále omílat téma otázek a režimů, když se vše točí kolem toho samého. Důležité je, že to funguje a hráče to dokonale zabaví. Možná daleko více, jak většina dnešních her. Udělej si sám! Co nenajdeš, to si vyrob sám! A tak dále, a tak dále. Pokud nenajdete otázky, které by vás zajímali a opravdu rádi byste je ve hře viděli, není nic jednoduššího, než je sám vytvořit. Lidská tvořivost nezná mezí a dá se říci, že díky neustálému přívalu nových kvízů, vytvořených hráči je hra takřka nesmrtelná. Hře můžeme vytknout možná občas příliš chaotické menu, zvláště hrajete-li ve více jak čtyřech lidech. To je někdy problém rozpoznat, kdo je kdo, tak musíte jít po kabelu. Pokud to jde, tak doslova. Naopak po dohrání hry můžete okamžitě kolo soutěž opakovat, bez zbytečného nastavování. Co říct, uteklo to rychle a času stráveného s Buzzem nelitujeme, rozhodně ne tento ročník. Česká lokalizace je v případě tohoto titulu luxus, který si možná až nezasloužíme a právě tato největší a zásadní novinka jej posouvá na jednu z nejvyšších příček společenských her. Buzz je bez pochyby král kvízů, urážek, ale také společenské zábavy na PS3. Spousta menších vylepšení, ruku v ruce s lokalizací posouvají hru zase o něco dále a dělají z ní více než přitažlivý kus masa, který budeme s radostí žvíkat ještě dlouhou dobu. Kdo naopak neholduje společenským hrám, nechť se ani nesnaží Buzzovi porozumět. Všem ostatním nemůžeme nic jiného, než doporučit. Zejména v případě, že máte kolem sebe mnoho přátel, kteří jsou schopni si s vámi zahrát!