Recenzovaná verze: Nintendo Switch

Pro začátek si pojďme udělat menší synopsi příběhu: Před mnoha lety se Cerezina matka, čarodějnice z klanu Umbra, zamilovala do člena protějšího klanu Lumen Sage, z jejichž společné lásky vzešla Cereza. Vzhledem k tomu, že takový vztah v očích představitelů obou řádů bylo velké tabu, Cerezina matka byla za trest uvězněna a hra Origins započne právě ve chvíli, kdy se malá Cereza na prahu puberty rozhodne vydat do začarovaného lesa Avalon v naději, že v něm najde legendární zdroj síly, který jí pomůže osvobodit uvězněnou matku. Příběh sice není moc zapeklitý, ale časem na vás udělá velký dojem, jak bravurně pracuje s (nejen) emocemi.

Vyprávění je doslova koncipováno jakožto dětská kniha, což dobře funguje na několika úrovních. Předně, gró hry se zaměřuje více na dialogy, než na hack-and-slash arkádovou chaotičnost jdoucí rovnou na věc, včetně okouzlujících a krásných akvarelových ilustrací, namísto filmově střižených cutscén. Narativ je přizpůsoben výpravné adventuře a jeho pomalé tempo vám dává spoustu času na to, abyste si prohlédli krajinu a vychutnali si každičký detail svého putování, čímž se pomalu dostáváme k exploraci.

Origins působí chvílemi hodně jako RPG, což dokonale odpovídá estetice hry. Les je dostatečně velký a otevřený na to, aby nabízel spoustu odboček k průzkumu a vedlejších, nepovinných úkolů, a přitom vás udržel ve spojení s hlavním dobrodružstvím. Například v určité chvíli vašeho cestování narazíte na takzvané Wisps, otýpky, což jsou podle pověsti duše dětí, jež se vydaly do lesa Avalon a už se z něj nikdy nevrátily (brrr...). Wisps se často nachází v nesnázích a vaším úkolem bude jejich záchrana, po které se vám náležitě odmění.

Hlavní doménou povinných i nepovinných úkolů pro vás ale bude procházení dungeonů, umožňujících získávat důležité drahokamy pro zvýšení života, pro nákup upgradů na stromě dovedností či pro zpřístupnění nové oblasti. A že to není jen tak ledajakých dungeonů, musím zmínit. Jejich vizuální myšlenka vychází z irské mytologie a společným jmenovatelem je název „Tír na nÓg“, nebo-li „Země mládí“, vycházející z legendy o ráji oslavujícím mládí, krásu a zdraví. Jakmile vstoupíte do periferií dungeonu, čas se zde zpomalí a realita kolem vás se začne rozpadat, jak po pozření psychotropních látek. Ze všech stran se na vás valí lomené světlo odrážející se od krystalických sloupů a krajina se přímo koupe v kaleidoskopu barev. Je to vážně oku lahodící a zároveň trochu strašidelné. Tato oblast nicméně je pouze iluzí, která má za úkol vás zmást před vstupem do té „skutečné“ části dungeonu, kde na vás čekají nejrůznější výzvy, od soubojů s nepřátely a bossy, až po řešení nejrůznějších hádanek. A tady se bohužel začínají objevovat první kameny úrazu.

Slovo „výzvy“ zde totiž nemůže mít již více nadnesený význam. Nepřátelé a hádanky v nich nejsou zrovna těžké. Některé kobky sice vyžadují určitá vylepšení síly a schopností, abyste s nimi porazily určité bosse, ale konkrétně mě osobně se za celé první dvě třetiny hry nestalo ani jednou, že bych umřel, nebo se zaseknul na hádance. A to je, vzhledem k patnáctihodinové hlavní příběhové lince, tristní nevyváženost obtížnosti, kvůli které se pro většinu hráčů, včetně těch mladších si troufám tvrdit, dostaví časem nuda.

Nepříliš promakaný je i design úrovní v dungeonech a nepřátel. Bossové a mini-bossové jsou, jak už bývá standardem pro PlatinumGames, zlatým hřebem večera v Bayonettě Origins, kdežto řadové víly lesa mi způsobují občas vrásky na čele, neboť se od sebe liší jen minimálními charakteristikami (čehož si byli vědomi i vývojáři, protože se je snažili ozvláštnit výraznými barvami) a jejich umělá inteligence by měla být oficiálně přejmenovaná na umělou blbost, jak moc slabým článkem této hry je.

Samotná mapa lesa se taky bohužel nachází spíše na té nevýrazné straně barikády, jelikož se zde až nechutně často objevují opakující se assety vegetace. Kupříkladu keře, z kterých vám padají různé suroviny pro míchání lektvarů, se od sebe liší pouze různou velikostí, jinak jsou jednobarevné s opakujícím se vzorem květů.

Nejvíc mě ale zklamala role Cerezy a souboje. Moje oblíbená mladá čarodějnice si skrze svou přítomnost ve hře odškrtává důležitý aspekt, aby měli vývojáři vůbec právo tuhle hru nazvat „Bayonetta“, poněvadž kvůli nedostatku pokročilých magických dovedností – nebo například ručních zbraní – je sama o sobě v podstatě k ničemu. Její hlavní předností je 1, slovy jedno, jediné zaklínadlo a všechnu slávu pro sebe tak slízne, jak už název hry napovídá, „Ztracený démon“, Cheshire, jenž ve hře odvádí asi 95% všech „těžkých“ a zajímavých úkolů. Od soubojů s nepřáteli, přes řešení hádanek, až po takové drobnosti, jako je variabilita speciálních skillů, které vám umožní se dostávat do neprobádaných oblastí a porážet nepřátele novými způsoby.

U soubojů, ač na první pohled se mohou zdát komplexní díky velkému přísunu schopností, při bližším zkoumání zjistíte, že jde jen o fasádu zakrývající smutnou realitu. Absolutně ve většině případů vás všechny ty vylepšení, kouzla a zakončovací údery hra nenutí používat. Šarvátkami s obyčejnými nepřáteli, včetně pár mini-bossy, jež měly být vrcholem hry, se lze "promačkat" opakovaným a bezduchým stiskem jednoho tlačítka, načež tak velká část z nich bude pro vás představovat pouze jen jednu z mnoha překážek, místo oblíbené herní smyčky, na kterou by se těšily všechny vaše smysly. Hra je navíc natolik štědrá ve své lehkovážnosti, že vám k tomu všemu nabídne již zmíněné lektvary, s kterými si můžete doplňovat zdraví, znehybnit protivníky a dokonce se stát na chvíli nesmrtelnými!

Pokud jste pozorně sledovali trailery před vydáním, tak už určitě víte, na co jsem narážel při zmínce o roli Cerezy. Nejinovativnější prvek Origins je totiž možnost ovládat obě postavy zároveň (jedna postava na jeden Joy-Con). Cheshire navíc kvůli nepřízni osudu neměl možnost přijít do lidského světa ve své plné formě, ale musel se spokojit s posednutím Cerezini panenky. Limitován je tak nejen jeho pohyb — nemůže se, až na výjimky, vzdálit od Bayonetty příliš daleko — a když je poražen protivníkem, přemění se zpátky do malé nehybné panenky, kterou může Cereza sebrat ze země a tím si zpřístupnit režim Hug Mode, při jehož aktivaci se začne Cheshire doplňovat energie. V tomto módu, rovněž manuálně aktivovatelném, může hlavní protagonistka navíc vrhat svého parťáka na vyvýšené skalky nebo ho používat jako lano pro překonání nascriptovaných překážek.

Některým hráčům tento systém ovládání dvou postav najednou bude pravděpodobně připadat neintuitivní, leč podle mě to je jen otázka času, než váš mozek přistoupí na pravidla hry. Při nejhorším si můžete ke hře přizvat druhou osobu, což byl, konec konců, určitě i záměr autorů, aby šla hra pohodlně hrát v kooperaci s malým dítětem, když navíc zvážíme velice nízkou obtížnost a pohádkovou prezentaci.

Technická stránka hry je též něco, co si zaslouží pár řádků textu. Snímkování je velice stabilní a propadů jsem si nevšiml, bugů nevyjímaje. Nicméně, kamera je docela neposedná, s divnými úhly sem tam, kdy vám výhled zakrývá porost lesa a zvlášť, začne-li se Cheshire od Bayonetty více vzdalovat, vypadá to, jako by kamera bojovala s vlastní nerozhodností, na jakou z dvou postav se má vlastně zaměřit, což vyústí občas v bizarní kmitání obrazu ze strany na stranu a nebo nájezd na nepřehlednou polohu. Taky se mi svým ujmem povedlo hru rozbít zajímavým glitchem, kdy při interakci s předmětem, se přes celou obrazovku objevila modrá aura. Ačkoli HUD zůstal nedotčený a hra v pozadí stále běžela, vyžadující mé otrávené já se uchýlit k nucenému restartu.

Pokud jde o audio, dal bych této kategorii bez váhání plný počet bodů. Zejména dabérky malé Cerezy a vypravěčky, která mimochodem namlouvá také hlas Cheshire velice karikaturním způsobem, jsou přímo vynikající, dodávají hře neskutečný šarm a do jejich vzájemných rozhovorů je vždy radost se zaposlouchat. Excelentní orchestrální hudební podkres potom vytváří místy dojemnou, jinde napínavou a někde zase snovou atmosféru, aneb kvalitu, jakou byste od takového typu hry přesně očekávali.

Jelikož hra cílí na celou rodinu, považuji na závěr za důležité se pozastavit nad chybějící lokalizací v našich českých luzích a hájích. I přesto, že vaše dítko ovládá pokročilou angličtinu, ve hře se vyskytují dost britské archaismy, s kterými by mohl mít problém kdejaký expert na anglický jazyk s úrovní C1, a to by mohlo být rozhodně velké mínus pro všechny malé české hráče, těšících se na pohádkové dobrodružství Cerezy a jejího pekelného komplice.

Bayonetta Origins: Cereza and the Lost Demon je na jednu stranu zajímavým spin-offem studia PlatinumGames, zasazeným do okouzlujícího a roztomilého světa, z něhož si odnesete hlubší poznání o pohnuté minulosti populární čarodějky. Jeho hlavní přednost tkví v pohádkovém vyprávění, jenž dodává hře nesmírný šmrnc, hezký výtvarný styl a chytře navržené herní mechaniky. Na druhou stranu je škoda, že provedení celé koncepce nedokázali vývojáři více diverzifikovat. Opakující se design lesa Avalon, dungeonů a nepřátel, plus extrémně lehká obtížnost, začnou po pár hodinách nudit. Jestli navíc neholdujete rodinným hrám zaměřených spíše na tu mladší část věkového spektra, nezůstává vám k dispozici již mnoho důvodů, proč byste se měli do dobrodružství Cerezy a Cheshire pouštět. Přes jistou kritiku musím ale i tak konstatovat, že se jedná o nevšední zážitek hlavně pro fanoušky série, kteří se zajímají o universum Bayonetty a chtějí si o jejím počátku buď doplnit znalosti, či si ho prostě prožít společně se svojí ratolestí. Nejste-li fanoušky Cerezy vůbec a hledáte jen pohádku na dobrou noc v herní podobě, nemusíte nakonec truchlit, protože Bayonetta Origins: Cereza and the Lost Demon tento účel splní taky obstojně, jakožto samostatné dílo. Akorát se poté musíte připravit na fakt, že pokud váš zájem o tuto sérii neskončí pouze u tohoto dílu, další proniknutí do jejího světa se bude tematicky již zcela ubírat jiným směrem.