Recenzovaná verze: PlayStation 5

Autoři ze studia Pendulo Studios mají zkušenosti s adventurním žánrem, a tak tu máme tvorbu inspirovanou právě Hitchcockem a jeho celoživotním dílem. Nenechte se zmást názvem. Režisér má totiž mezi svými filmy kousek s názvem Vertigo, ten však nekoresponduje s tím, co uvidíte ve videoherní adaptaci. Ta si pouze propůjčuje název, některé motivy Hitchcockových filmů a zejména atmosféru. Povedlo se přivést na svět solidní thrillerový kousek?

Hitchcock je mnohými považován i za mistra hororu, byť čistě hororovými filmy zrovna neoplýval. Převážně šlo o thrillery s vybroušenou atmosférou a skutečně nečekanými zvraty. Přesně tuto formuli převzali i tvůrci videohry, a pokud tedy někdo čeká děsivou hru plnou lekaček, tak Vertigo je „pouze“ velmi sofistikovaným thrillerem, byť s dosti tajemnou a svým způsobem husí kůži nahánějící atmosférou.

Vertigo má jeden stěžejní prvek, a tím je příběh. To, co se na začátku tváří jako velmi obyčejná zápletka je ve výsledku dosti zamotaná pavučina lží, přeludů a nejistot, které budete rozplétat a bude to pro vás hlavní hnací motor k tomu, abyste hru dokončili. Hra sleduje spisovatele Eda Millera, který se potýká s Vertigem, což je stav, kdy dochází k silnému motání hlavy a závratím. Jde o psychický projev, kdy pacient není schopen běžného pohybu a totéž se děje i Edovi, který není schopen vůbec vylézt z postele a normálně fungovat.

Jeho problémy odstartuje vina za smrt své ženy a jejich malé dcery. K Edovi se vydává psycholožka a psychiatrička Julia Lomasová, aby problému přišla na kloub. Třetí hlavní postavou tohoto příběhu je pak postarší místní šerif Nick Reyes. Jeho vyšetřování jej přivede k Edu Millerovi, který je dokonce podezřelý ze spáchání jiného trestného činu, a navíc se při prozkoumání Millerova vozidla ukáže, že neexistují žádné stopy po jeho údajné rodině. Není tedy hlavní protagonista pouze patologickým lhářem?

Děj hry je prolnutím mnoha v prvopočátku příliš nesouvisejících epizod, které do sebe začínají zapadat až později. Hlavními postavami jsou spisovatel Ed, psychiatrička Julia a šerif Nick. O to víc překvapující ale je, že poté, co za ně odehrajete několik pasáží, je vám umožněno hrát i za další a mnohdy i dost nečekané postavy. Hrát tak budete nejen současné události, ale vydáte se i do minulosti a vzdálené minulosti Edova dětství.

V tomto ohledu mohu autory pochválit za to, že titul má na začátku solidní tempo i výbornou atmosféru plnou nejistoty. Jenže tohle vše se po dalších minutách začíná hroutit pod tíhou toho, že od hry čekáte malinko víc. Obrovským problémem Vertiga je fakt, že čistá doba samotného hraní, tedy pasáží vyžadujících hráčovu interakci, je poměrně malá. Povětšinou se díváte na to, co postavy dělají, co postavy říkají nebo jen tak bloumáte po aktuální lokaci.

Herní doba je tu až neuvěřitelnou intenzitou natahována zbytečně, neboť vás hra nutí dělat naprosto stupidní činnosti, které s příběhem vůbec nesouvisí. Příkladově jde o to, že máte uklidit odpadky ze stolu, natočit si sklenici vody, roztřídit nákup na správná místa v kuchyni atd. V jiných scénách skvěle nastavené tempo, tak naprosto brzdí umělá nudná výplň, kdy se na obrazovce zkrátka něco děje jen proto, aby se něco dělo. Věřím, že tohle bude hlavní kámen úrazu u spousty hráčů a nebudou mít dostatek trpělivosti na to, aby se hrou prokousali až na konec. Osobně jsem měl dva okamžiky, kdy jsem reálně přemýšlel nad tím, zda Vertigo vůbec zvládnu dokončit.

Nejsmutnější na tom však je to, že hra není až tak dlouhá. Podařilo se mi ji dokončit za 8 hodin, kdy jsem ve hře prozkoumal vše důležité a chyběly mi pouze dvě trofeje k dokončení platiny. Titul je poněkud divně rozdělen, co se týče aktů. První dokončíte mezi 4-5 hodinami a pak je tu nijak neoznačený epilog, který se táhne jako týden do výplaty. Téměř polovinu herní doby zabere gradace příběhu, ale tím, že je stále natahována do nekonečna, tak mnohdy přináší frustraci z hraní a vy se modlíte, aby už byl konec. Velká škoda a osobně bych u této hry dokonce ubral na počtu některých scén. Také je dosti diskutabilní vyznění celé zápletky, které je sice zdařilé z hlediska překvapení, ale s ohledem na realističnost to dost zásadně skřípe.

Hratelnost je želbohu velmi omezená, až minimální. S jednotlivými postavami se pohybujete po vymezeném prostoru, kde prozkoumáváte jednotlivé prvky a sem tam provedete nějakou tu interakci. Hra vám postupně udává, co máte zhruba udělat, byť sem tam budete trochu bloudit a zkoumat, který předmět onu interakci spustí. Během dialogů je pak možné vybrat z několika možností, ale popravdě jsem příliš nezaznamenal, že by to mělo výraznější dopad na příběh. Hra se místy vytasí také s QTE pasážemi, a ty jsou doslova čisté peklo. Zejména některé pohyby oběma analogy naráz jsou tak kreativní, že jsem si i slušně zanadával.

Poslední specialitkou, kterou hra nabízí je odhalování minulosti. Ed společně s doktorkou postupně rozplétá minulé události a vždy jí vylíčí, jak to celé proběhlo. Psychiatrička je samozřejmě ošlehaná roky praxe, což je mnohdy vidět na jejím nepříliš povedeném obličeji, a postupně z Eda dostane, jak se situace skutečně odehrála. Ony pasáže tak hrajete znovu, ale tentokrát mají poněkud jiné vyznění a díky zaměření se na specifické okamžiky odhalujete detaily, jako při nějakém vyšetřování. Ve výsledku ale jen najdete body, které spouští interakci, a to je celé.

Jak je patrné ze screenshotů, tak tvůrci nešli cestou fotorealistické grafiky, ale nabízejí spíše komiksový styl, který můžeme znát kupříkladu ze série Life is Strange. Osobně mi tento artový styl příliš nevadí, ale občas se budete chytat za hlavu kvůli technickému stavu. Čert vem, že některé postavy či další objekty kolem vás vypadají poněkud podivně, ale naprosto příšerný je tu lip sync. Ať pátrám v paměti, jak chci, tak horší synchronizaci rtů postav s tím, co slyšíte, jsem zřejmě nikde jinde neviděl. Mnohdy postavy mluví, ale přesto se jen dívají po okolí či zcela evidentně nesedí jejich mimika na vedený dialog. Působí to naprosto otřesně.

Dalším problémem je, že hra má velmi mizernou optimalizaci. Často se tak některé objekty objevují v nenačteném stavu či pozdě. Fyzika je naprosto otřesná a pohyby postav rovněž. Velmi úsměvné jsou sporadické scény, v nichž se někam rozjede auto, to je skutečná „past“va pro oči. Běžné jsou i propady snímkové frekvence až na hranu únosnosti a načítací obrazovky. Hodně mě zarazilo, že v podstatě při jednoduchém přechodu z domu na zahradu proběhne načítání, které využívá výkon rychlého SSD u PS5 naprosto tristně. Načítání zabere více než několik vteřin a během hry se s ním setkáte až nebezpečně často.

Na hře můžu rozhodně pochválit hudbu, která má dost blízko starším filmovým motivům a do atmosféry velmi dobře zapadá. Zbytek zvuků je ale dost mdlý a dabing je doslova otřesný. Díky jeho nižší kvalitě v kombinaci s nefunkčním lip syncem je to občas skutečný očistec. Tohle se autorům příliš nepovedlo a zejména na next-gen konzolích je to ostuda.

Alfred Hitchcock – Vertigo je zajímavý herní počin, co se po příběhové stránce týče. Hráči, kteří mají rádi napínavé adventury, tak budou pravděpodobně spokojeni. Jejich nadšení je však třeba krotit děsivým technickým stavem a v mnohém ohledu unylou hratelností, která sráží jinak dobré tempo hry a zcela zbytečně ji odsuzuje k čiré průměrnosti. Osobně bych si přál, aby Vertigo dostalo o chlup lepší hodnocení, ale některé technické přešlapy nelze autorům v roce 2022 odpouštět.