Recenzovaná verze: PlayStation 5

Nejnovější přírůstek na „bitevním“ poli hororů je velice podobný nedávné hře Amnesia: The Bunker či děsivé kolekci Layers of Fear, kterou jsem měl tu možnost pro vás recenzovat tři měsíce nazpět. Hra Ad Infinitum se v tomto ohledu snaží přebírat z žánru to nejlepší a zaměřuje se na to, aby vás řádně vyděsila, a zároveň ukázala, jak může válka ovlivnit životy těch, kteří se jí musí zúčastnit. Vy se proto vydáte do potemnělých vojenských zákopů a bunkrů v době první světové války, a rovněž do tajemného rodinného sídla.

V této hře se zhostíte vojáka, který šel do boje za svou německou vlast, a postihly jej větší hrůzy, než by si dokázal vůbec pomyslet. Příběh jeho osoby, vojáka Paula von Schmidta, a jeho rodiny se dost zásadně prolíná napříč celou hrou, a je tak trochu třeba si některé souvislosti domýšlet nebo dohledávat. Tato rodina byla kvůli válce zásadně rozvrácena, ale zde nebudu zacházet do detailů, neboť příběhově jde o nosné konstrukty celé hry. Příběh rozpadlé rodiny sužované hrůzami první světové války, v rámci něhož se vývojáři nebojí řešit traumata či duševní choroby, dokáže rozhodně zaujmout a není vůbec špatný, vlastně bych i řekl, že jde o nejsilnější stránku hry, která vás žene neustále kupředu.

Celá hra se odehrává ve dvou rovinách. Jedna část se odehrává v syrových, hnusných a válkou řádně opotřebených zákopech, tedy místě, kde nikdo rozhodně skončit nechce. Druhá část se pak odehrává v rodinném sídle. Obě části jsou však vzájemně přímo či nepřímo propojené a časem se dozvíte, jak moc. Obě lokace se mezi sebou střídají v jednotlivých kapitolách, a vy si tak díky tomu dáváte dohromady jednotlivé dějové střípky, a to i skrze nejrůznější zápisky.

Pokud jde o hratelnost, nečekejte žádné zázraky nebo inovace v rámci žánru first-person hororů. Vývojáři stvořili přesně to, co jinde už dávno funguje, někdy hůře, ale někdy také lépe. Procházíte místy, která chcete co nejdříve nechat za sebou, ale zároveň se vám vůbec nechce do těch následujících, protože tak nějak podvědomě tušíte, že vás čekají ještě daleko horší hrůzy. Hra Ad Infinitum je poměrně lineární hororovou adventurou, která je však dobře proložená hledáním potřebných předmětů a řešením hádanek. Zhruba každých 20 minut narazíte na větší nebo menší hádanku. Hádanky musím pochválit, protože po většinu času jsou dobře navržené. Navíc nejsou nějak záludné nebo přehnaně složité, takže se dají při troše snahy vyřešit celkem rychle, až tedy na jednu, u níž jsem si lámal hlavu docela dlouho. Většinou jsou hádanky nápadité a pro jejich řešení postačí dávat pozor na to, co jste si někde přečetli nebo jste od někoho slyšeli.

Aby hra opravdu nebyla jen takzvanou chodičkou, autoři přidali i akčnější pasáže, které musím pochválit a zkritizovat zároveň. Moc se mi líbilo, jak si vyhráli s designem monster a zejména bossů, kteří jsou opravdu špičkoví. Horší už je to pak s akčními pasážemi jako takovými. Souboje s bossy jsou povětšinou velmi snadné a během pár sekund vám dojde, jak je zlikvidovat, takže nejde o velkou výzvu. Je navíc fajn, že se dostanete i k předmětům jako je krumpáč nebo dokonce puška, ale nejde je reálně použít k boji.

Autoři se rozhodli, že v Ad Infinitum budou střety s nepřáteli maximálně na úrovni sebeobrany. Některé pasáže proto vyžadují stealth postup, a když už dojde na to, že vás nepřátelé zmerčí, je třeba vzít nohy na ramena. Jenže zde je využita jedna z mechanik, která zásadně nefunguje. Vy totiž při úprku potřebujete kolikrát rozbít prkna, která vám stojí v cestě, ale nelze to udělat jednoduchým příkazem. Máte k dispozici jen pár sekund, během nichž musíte najít na dřevě to správné místo a úhel, kde můžete konečně dát pokyn k rozbití. To společně s kolikrát nepříliš přesným ovládáním vede ke kolikrát dosti frustrujícím momentům, bez nichž by se hra klidně obešla.

Kromě řešení hádanek a akce je ve hře sada sběratelských předmětů. Sbírat budete umělecké obrazy a hlavně „psí známky“ padlých vojáků. Pátrat budete po německých i francouzských pozůstalých po padlých. Ačkoliv jsem se snažil prosmýčit téměř každý kout, tak mi zhruba 20 % uniklo. Výjimku tvoří obrazy, které není tak náročné posbírat. Hra disponuje ještě jednou herní mechanikou, která je tu zejména kvůli znovuhratelnosti a možnosti zkompletování dodatečných trofejí. V určitých pasážích hry dostanete možnost, jak se chcete zachovat v dané situaci, což ovlivní budoucí vývoj a dovede vás to k jednomu ze tří možných konců. Jak jsem záhy zjistil, svými náhodně zvolenými akcemi jsem došel k tomu nejhoršímu z konců.

Za co musím tuto novinku skutečně pochválit, je rozhodně ponurá a velmi hutná atmosféra. U Layers of Fear se atmosféra také povedla skvěle, ale musím říct, že v Ad Infinitum budete mít mnohdy nervy vyšponované na maximum. Extrémně nepříjemné jsou pasáže v domě, kdy vůbec netušíte, co by mohlo číhat za dalším rohem nebo za právě pootevřenými dveřmi. Autoři ze studia Hekate navíc dokonale snoubili audiovizuální prvky. Grafická stránka i zvuk jsou tu doslova prvotřídní a večerní seance se sluchátky je poměrně děsivým zážitkem. V tomto ohledu skutečně bravo a myslím, že atmosféričtější horor, aby člověk na trhu pohledal. Jediné, co se tam pokazí vizuální zážitek, jsou grafické glitche a artefakty. Nejsou však příliš časté a narušují hru jen esteticky. Až na dvě výjimky hra jela pěkně čistě a plynule.

Je však škoda, že autoři nešli ještě více na dřeň. Nemyslím to tak, jako tomu bylo kupříkladu u hry Martha is Dead, kde byly explicitně zobrazeny skutečné hnusárny, ale vůbec by nevadilo i zejména kvůli brilantní atmosféře, aby oněch lekaček a překvápek bylo mnohem více. Hra ve vás vzbuzuje téměř dokonalou hrůzu, ale neumí toho naplno využít, a tak trochu se bojí povystrčit růžky. Přílišná sázka na jistotu se tvůrcům, alespoň v rámci mé recenze, poněkud vymstila na výsledném hodnocení.

Cesta napříč Ad Infinitum čítá 4 kapitoly, z čehož ta poslední je pouze krátkým epilogem. Na první zátah jsem hru dokončil přibližně okolo 7 hodin, neboť jsem se zasekl na jedné šikovně schované hádance a snažil se prozkoumat, co se takzvaně dalo. Reálně se však hra dá proběhnout okolo 4-5 hodin, což není mnoho, a u některých hráčů si proto bude jen těžko obhajovat cenovku, pohybující se skrze digitální distribuci kolem dvanácti stovek.

Ad Infinitum je překvapivě dobře podaný horor, kterému chybí i celkem málo k tomu, aby byl ještě lepším a více se zapsal do žánru first-person hororů. Je trochu škoda, že se vývojáři nepokusili být ještě trochu odvážnější, a některé mechaniky nedotáhli, ale jsem toho názoru, že se při hraní budou fanoušci žánru bavit stejně dobře, jako jsem se bavil já. Na začátku může být ale trochu problém cena, která sice nedosahuje výše velkých AAA novinek, ale vzhledem k délce měla být ještě o něco nižší.