Časy se změnily. Platí to i o hrách samotných a celém tom videoherním kolosu, který se hlavně v posledních letech posouvá do roviny, kterou mnozí s pohrdáním označují mainstream. Dnes už si to uvědomují jen ti starší a zkušenější hráči, kterým neteče mléko po bradě, a kteří prožívali své dětství a dospívání v 90. letech, v době, kdy se novodobý herní průmysl teprve tvořil, odrostl plenkám a překonával své první dětské pády a klopýtání. Tehdy ještě nebyly videohry ve své většině potravou pro hladovějící davy bažící po víkendovém odpočinku u her, které se hrají skoro sami přes jeden velký tutoriál, jenž radí hráčům jak ovládat svou postavu sadou pěti až šesti velmi složitých pohybů od běhu po chůzi, a které dohrají jak zkušení pařani, tak i sváteční hráči. Tenkrát byly hry výzvou, skutečným požitkem, kdy zemřít ve hře nebo nedohrát hru podle vlastních představ bylo nejen samozřejmostí, ale hlavně nebylo ostudou, kvůli které by měl hráč pocit, že je poleno a má obě ruce levé. Staré dobré hry se s nikým moc nemazlily, bylo jim jedno, jestli jste museli opakovat jednu a tutéž pasáž třeba po desáté, vždyť když jste jí nezvládli tak proč vás pouštět dále? A právě o to tehdy šlo. Bylo to férové, prospěšné a hlavně poučné. Hry Vás bičovaly neúspěchy, cepovaly Vás k výdrži a lepším výkonům, dostávaly z Vás to nejlepší a ještě se vám navíc odměnily tím, že vás poctily shlédnutím závěrečných titulů, při kterých jste konečně mohli z ruky pustit křečovitě sevřený ovládač, ze kterého se skrápěly potůčky potu. Ano, tehdy byly hry výzvou a zároveň potěšením.