Recenzovaná verze: PlayStation 5

Jak opustit domov... pro moji dceru: „Najdi posvátný kus země. Lehni si tak, abys měla zeminu v zádech. Zavři oči. Zavři vše. Vidíš sama za sebe? Vidíš za mrtvé, za nenarozené. Posloucháš sama za sebe? Posloucháš za mrtvé, za nenarozené. Tví předci jsou v té zemině. Všichni živí i všichni mrtví tě teď podpírají. Nyní se postav. Pořád tam jsou, že? Je čas jít dál a zkřížit svou cestu všude a se všemi. Proto, až si příště lehneš do té zeminy, budeš pro ně mít mnohem víc co vyprávět.“ Přesně takto znějí velice silná a moudrá slova otce naší hlavní protagonistky Estelle, která uslyšíte hned na začátku po opuštění své rodné vesnice Caro. V momentech jako je tento, hra SEASON: A Letter to the Future doslova exceluje. Vytvořená vývojáři ze Scavengers Studio, SEASON popisuje extrémně chytlavý narativ o tom, jak poprvé opustit svůj domov, objet svět na kole a zaznamenat všelijaké zázraky, které cestou objevíte. A i když je jedním z ústředních témat hry konec světa, nemusí nám to přece bránit v pozitivním prožití si těch pár posledních okamžiků. Bohužel, ani krásné scenérie, moc sympatická hlavní postava a kouzelný příběh této hry, nezakryjí nekonzistentní tempo a trošku zmatené poselství, které chvílemi působí nedovařeně.

Hra začíná ve vašem domě, kde hlavní postava Estelle a její matka vyrábějí přívěšek, který má chránit Estelleinu mysl na cestě za poznáním a z nějakého důvodu se kvůli tomu musí vzdát pěti vlastních vzpomínek – jedna vzpomínka znázorňuje jeden z pěti hlavních smyslů člověka, to jest zrak, sluch, hmat, čich a chuť. Estelle si mezitím prohlíží svůj domov a popisuje evokující vzpomínky a pocity spojené s významnými předměty ukrytými v celém domě. Jakmile se rozhodnete, Estelle odchází po emocionálním rozloučení se svojí maminkou.

Venku vás hra seznámí s jednoduchým polaroidem a zvukovým záznamníkem a požádá vás, abyste zachytili své rodné město, než navždy odejdete. Tady si můžete vzít všechnu dobu, kterou potřebujete, skládat snímky a uspořádat je do deníku dle vlastního uvážení. Je to velice relaxační a Estelle navíc k vašim snímkům a zvukovým záznamům připojuje svými postřehy komentáře, čímž tak pomalu a nenápadně buduje svět, o kterém se budete chtít dozvědět pokud možno co nejvíce.

Prvních pár hodin jsem byl skutečně uchvácen. Estelleina cesta vás zavede do zajímavých lokalit, plných přesvědčivého materiálu pro váš deník, u kterého rychle časem zjistíte, že v něm nemáte dostatek místa pro své kreace. U toho všeho vám bude Estelle nahlas přemítat o tom, kolik se toho od světa dá naučit a jaké to je poprvé pocítit skutečnou osamělost tak daleko od domova.

Deník sám o sobě je rozhodně zajímavá mechanika a já osobně jsem v něm strávil mnohem více času, než bych si chtěl přiznat. Je to ráj digitálních žurnalistů, jenž vám umožňuje uspořádat fotografie, zvukové záznamy či malé nálepky na každé dvoustránce způsobem, jak to vyhovuje vaším estetickým smyslům. Dokumentace vaši cesty se tím tak stává mnohem osobnější a mnohem intenzivnější.

Stojí také za zmínku, že pořízení fotografií a zachycení zvukových stop jsou klíčové pro pokračování příběhu SEASON. Zpočátku jsou stránky vašeho deníku vyhrazeny pouze pro dokumentaci toho, co jste viděli, ale později začnou sloužit některé stránky pro zodpovězení zásadních otázek, pro které budete muset najít konkrétní prvky či předměty, abyste stránku dokončili. To platí zejména, když se dostanete do otevřenější části, jež tvoří většinu druhé poloviny hry. Prvních pár hodin je docela lineárních a více o prozkoumávání a pochopení mechaniky zaznamenávání vašeho putování, ale jakmile se hra otevře do jakéhosi oblastního centra, začne vám deník dávat ještě větší smysl. Tady vám hra bude připadat jako začátek něčeho opravdu výjimečného, ​​jenomže stejně jako doznívající sezóna zdejšího světa, její půvab nepotrvá věčně.

Druhá polovina hry je úchvatná, to bezesporu. Ať už při její projížďce po dlážděných ulicích nebo členitých stezkách, je plná památek a zvuků, které stojí za to uchovat před blížící se zkázou, kterou konec sezóny přinese. Jenomže onen pocit svobody, který hra propůjčuje během prvních několika hodin, činící ji skutečně jedinečnou, začne, navzdory své velikosti, se pomalu vytrácet. Najednou nemůžete jít dál, dokud nepromluvíte s několika jeho obyvateli a nezjistíte více o jejich historii. SEASON v tuto chvíli tak přestává být o vidění celého světa a stává se z něj pouze komorní příběh o tomto specifickém místě, o tom, co vlastně je zač jedna místní organizace, která si říká Šedé ruce a jaké jsou její cíle, a o tom, co to znamená pro konec sezóny.

Fascinující úvod SEASON naznačuje celosvětové turné, kde se Estelle poprvé dozví o světě a uvidí, jak žijí ostatní lidé a co je formovalo. Jakmile se však dostanete do druhé poloviny hry, bude se hlavní premisa hry ztrácet v odhalování tajemství jedné události, která pohlcuje jednu komunitu. To samo o sobě nemusí nutně znamenat něco negativního, bohužel ani záhada Šedých ruk, ani příběhy těch pár zbývajících jedinců na tomhle Bohem zapomenutém místě, nejsou dostatečně přesvědčivé na to, aby si pro sebe ukously celou druhou polovinu hry. A když se navíc zdá, že události v druhé polovině hry spějí k nějakému obsáhlému a epickému závěru, hra místo toho dospěje k náhlému, nenaplňujícímu konci.

Zaznamenávat svět, jak směřuje k masivní změně, je přesto radost sama o sobě. Fotografování v SEASON je sice extrémně omezené a vaším hlavním vyjadřovacím prostředkem je jen hrstka filtrů, zoom a zaostření. Do toho si připočtěte limitující pohyb Estelle v prostředí, ve kterém se právě nachází. Estelle nemůže šplhat, nemůže skákat, nemůže zkrátka dostatečně prozkoumávat nebo stoupat terénem, ​​abyste tak vytvořili dokonalý záběr – jedna z věcí, díky kterým je fotografování v reálném životě tolik zábavné. Ale navzdory těmto omezením jsem byl rád, že jsem mohl setrvat v prvních několika levelech SEASON, zaznamenávat, co jsem našel, a zdobit si svůj zápisník. Po splnění určitých kritérií hry se ve vašem deníku odemkne nová stránka, která není věnována místu, ale otázce. Jinými slovy: jde o quest. Tyto stránky vás budou žádat o zachycení určitých objektů na fotografiích nebo zvukových nahrávkách, ale naštěstí zde máte značnou volnost v tom, jak se k nim postavíte.

Samotné rozhovory s lidmi (mimochodem, dabing je zde excelentní), na které narazíte, se pyšní větvením dialogů, jaké můžeme vídat například u velkých RPG her typu Mass Effect. Akorát si nejsem jistý, jestli to má vůbec nějaký vliv na konec hry, protože ani po opětovném dohrání, u kterého si mimo jiné musíte smazat save a začít tak celou hru úplně od začátku, jsem nebyl schopen změnit jeho vývoj, což mohlo být ale také zapříčiněno mojí nepozorností a nesplněnými podmínkami. Jedno dohrání mi pak zabralo zhruba kolem 6-7 hodin.

Pokud jde o technickou stránku, můžu ji s klidem zařadit mezi nejslabší článek. Umělecký směr je osobitý a komiksově laděný, želbohu ho sráží na kolena doskakování textur a stínů, což je ukázkový recept, vzhledem k jednoduchému pojetí grafiky, na nejedno pozvednuté obočí. Animace hlavní hrdinky nadto jsou hodně kostrbaté, žádná z postav ani neotevírá pusu při rozhovorech a jízda na samotném kole může být někdy nervy drásající, jelikož má váš bicykl tendenci se zasekávat o překážky a jeho fyzika je přinejmenším diskutabilní, čímž se dostáváme k bugům, kterými hra též podstatně trpí.

Levitující předměty či rozmazaný deník kvůli chybnému načtení mapy jsou na mávnutí rukou, avšak nad zaseknutím se s postavou nebo bicyklem o překážku, jenž si žádá pár frustrujících pokusů o vysvobození, už oko přimhouřit nedokážu. Korunku tomu nasazuje frame-rate a jeho záškuby, kdy při otáčení kamerou na některých místech hra skoro přechází ve fázovou animaci, což mi přivodilo nejeden bolehlav.

Pokud jde o haptiku, je zde docela povedená. Slouží jakožto gradující indikátor, když se blížíte k bodu nějakého vašeho zájmu, jako je objekt potřebný k dokončení questu. Při jízdě na kole pěkně reaguje na různé povrchy a úplně ten nejlepší pocit z ní jsem měl při simulování vibrací různých tónin zvuků, kupříkladu zvonkoher. Hudba obecně je dobrá a svůj účel plní jak se od ní očekává, zvlášť ambientní kousky při jízdě na kole decentně podkreslují celkový výpravný dojem. Jen v jejím případě nemůže být řeč o něčem, co by vám utkvělo v paměti pro nadcházející léta.

Vývojáři SEASON: A letter to the Future neměli předem definované poselství, kterým by chtěli někoho nebo něco stavět do určité role. Hra je nám prezentovaná dostatečně vágním způsobem natolik, že si hráči z ní mohou vyvodit vlastní závěry o jejím významu. Její vyprávění se zabývá pamětí a časem, nebezpečím pobytu v minulosti, důležitostí v uvažování o budoucnosti, a dokonce vybízí k úvahám o smrti. Výsledkem je zážitek plný nostalgie, tesknosti a nádechu lítosti. Tento kousek digitálního média tak pravděpodobně osloví pouze určitý typ hráčů, kterému nevadí být trochu náladový a zamyšlený, který chce občas vyměnit všudypřítomné násilí a hektickou hratelnost většiny dnešních her za něco, u čeho se může na chvíli uvolnit a zarelaxovat si. Zaměření této hry na malé lidské příběhy a kreativní vyjádření je obdivuhodné, akorát bývá někdy přehlušené vlažnou hlavní zápletkou a ještě více technickými neduhy. Nicméně ani po výše vypsané kritice mi to nezabránilo najít si v SEASON nezapomenutelný zážitek, většinou pro jeho poklidné a idylické zkoumání a ve finále nečekanou temnotu. Narativní směr ne vždy odpovídá svému vyprávění, jak bych očekával, přesto na Estellině dobrodružství nacházím cosi zvláštního a magického, že mi vůbec nevadilo hru si zopakovat. SEASON: A letter to the Future je uklidňující, zádumčivé dobrodružství, které je stejně krásné jako kuriózní.