Recenzovaná verze: PlayStation 4

Příběh Ni no Kuni II je zasazen do stejného světa, který jsme navštívili v originální hře. Jen se odehrává o nějaké to století později. Vnímaví hráči a fanoušci první hry samozřejmě rychle odhalí, odkud vítr vane, a budou příjemně pohlazeni rukou nevtíravého sentimentu, když sama hra tu a tam přinese odkaz na předcházející příběh. Stejně jako minule, tak i nyní se zhostíme role mladého chlapce, jenž je konfrontován s překrásným cel shading světem, přesně v duchu kultovních her z dílny studia Level-5. Hlavním hrdinou je mladý princ Evan Pettiwhisker Tildrum, který žije v utopickém království Ding Dong Dell, kde spolu žijí v míru kočičí a myší lidé. Sám Evan je totiž stvořením s kočičími oušky a ocáskem. Základem příběhu, o němž není nutné dlouho hovořit, protože v Ni no Kuni II nehraje ani zdaleka tak důležitou roli jako ve Wrath of the Witch, je budování nového království, de facto nové utopie, protože Evan je na začátku hry smeten z trůnu a jeho království si přivlastní zákeřný uzurpátor. Je tedy nutné vybudovat nový domov, vnuknout mu stěžejní myšlenku a vydobýt jí uznání a respekt okolních království. V cestě za výstavbou nové říší pomáhají Evanovi jeho početní přátelé, neboť tentokrát nás čeká mnohem více hratelných postav.

Je zde především Roland, zkušený společník z „onoho“ světa, protože pokud si dobře vzpomínáte, první díl přinesl originální propojení pohádkového a reálného světa, přičemž každý měl ve druhé realitě nějaké to své alter ego. Evanovi a Rolandovi sekundují ještě dívka Tani se svým otcem Batu, vůdcem Vzdušných pirátů, introvertní kouzelník Leander a inteligentní mechanička Bracken. Každá z postav má samozřejmě svůj specifický bojový styl a zdatnosti. Žel bohu tvůrci nedokáží s postavami pracovat příliš dobře, neboť se nesnaží rozvádět jejich ústřední motivy a ani emoce. Platí to i o samotném příběhu, jenž je místy až příliš rozvláčný a povrchní, díky čemuž hra postrádá osobitost, intimitu a jasně danou emocionální kotvu, jakou měl výrazně například první díl. Na tom se podepisuje mimo jiné i absence studia Ghibli, jež v první hře vykouzlilo fenomenální cutscény. Právě ty onehdy dodávaly hře přímo až filmový nádech a dokázaly se vrýt hluboko do paměti. To naopak Ni no Kuni II má cutscén jen velmi málo. Navíc jsou trestuhodně krátké, a jelikož není drtivá většina dialogů ve hře nadabována - u JRPG věc naprosto běžná, i když v dnešní době těžko pochopitelná nebo dokonce omluvitelná - budují se atmosféra ve hře a vztahy s hlavním hrdinou i jeho přáteli jen velmi pozvolna. Je to zbytečný krok zpět a částečná devalvace uměleckého i audio-vizuálního vjemu, jenž v nás předchozí díl zanechal. 

Jedná se o vcelku závažnou výtku, protože i když příběh disponuje zajímavými momenty a dobrým úvodem i finišem, přece jen se jedná o mírné zklamání. Chybí nějaký ten zapamatovatelnější moment, jenž by odlišil hru od ostatních zástupců v žánru. Druhý díl se zkrátka dobrovolně a jistě k lítosti mnohých hráčů vzdal hlubší a vyspělejší dějové linky, aby tak dal více vyniknout akčnějšímu pojetí a velké dávce herní nelineární volnosti. Svět je totiž opravdu rozlehlý a plný lokalit zpracovaných s mistrnou grácií, čemuž vévodí několik vskutku podmanivých městských scenérií. Umělecké ztvárnění lokací a postav je i přes výše popsané limity totiž stále na vysoké úrovni a dokáže výrazně zaujmout i sváteční hráče a ty, kteří JRPG obvykle ignorují. Slouží ke cti tvůrcům, že se nesnažili kopírovat minulé nápady a přidat jen pár drobných inovací, které však často vedou u Japonců ke zbytečným komplikacím a v četných případech dokonce i dekadenci celých sérií. Ni no Kuni II je proto zcela odlišnou herní zkušeností oproti minulému dílu, která přináší dva zdařilé okruhy změn: budování království a akční bojový systém.

Pokud nyní čte tyto řádky nějaký JRPG veterán hladovějící a tesknící po staré RPG škole let devadesátých, může nyní zaplesat radostí. Hra se totiž silně inspirovala budovatelskými a manažerskými prvky známými právě ze stařičké a dnes již téměř zapomenuté série Suikoden. Evan se jakožto zakladatel nového království musí potýkat s obvyklými problémy vrcholných manažerů, tj. sehnat spolehlivé lidi, kteří by mu pomohli vybudovat důstojné místo vhodné pro pohodlný život v rozbouřeném světě plném nejednoho nebezpečenství. Začínáte se základním táborem a s pouhou hrstkou věrných. Aby mohlo vzniknout skutečné království, potřebujete spolehlivé osoby se zkušenostmi z různých oborů, od vojenství, přes výzkum, až po vaření. Noví rekruti se získávají povětšinou plněním velkého množství vedlejších úkolů, jež jsou však často dosti jednotvárné. Ne každý se k Evanovi přidá ihned a také ne všichni jsou univerzálně využitelní. Postupným zvyšováním úrovně hlavního paláce je možná získat desítky nových poddaných a s jejich pomocí proměnit Evanovo království ve skutečný kvetoucí ráj. Hráč totiž rozhoduje i o tom, jaké budovy a na kterém místě vzniknou, a kdo v nich bude „sloužit“. Každá budova je totiž potřebná pro rozvoj jiných dovedností a získávání celé plejády bonusů a sortimentu. K výstavbě jsou pochopitelně nutné peníze i materiál, a obojí se nezískává zrovna snadno a rychle.

Budování království je proto záležitostí nejen vysoce návykovou, ale také časově náročnou. Nepočítejte s tím, že byste hrou proletěli pod 40 hodin, protože postup v příběhové kampani je často ovlivněn úrovní vývoje Evanova nového domova. Je to jedině dobře, protože první dvě třetiny hry jsou až otravně jednoduché. Stačí jen několik hodin vylepšování v první fázi hry a již procházíte kampaní jako nůž máslem. Naštěstí se obtížnost později zvýší. Úměrně s tím, jak v příběhu postupujete, začnou se také hromadit lokace s obtížně získatelnými předměty nebo těžkými příšeráky, kteří udělají s Evanovou partou rychlý proces. Přesto jsem se nemohl během hraní zbavit pocitu, že je Ni no Kuni II lehčí než první díl a pro zkušené hráče nepředstavuje žádnou větší výzvu, což jistě zamrzí, protože klasické JRPG s vyšší obtížností jsme tu již pár let neměli. Je proto jenom dobře, že se celou hrou nese další z prvků, jež si série přivlastnila od značky Suikoden. Evanovo království je totiž jako většina světa ohrožena armádami nepřátel a banditů, kterým je nutné domluvit ve strategických bitvách. V nich hráč ovládá celé jednotky, rekrutuje je, vydává povely, řídí obranu i útok, a snaží se plně obsadit bitevní pole. Od skromných bitev náročnost roste až k bitevním vřavám, v nichž budou bojovat o svůj osud celé národy. Zajímavé zpestření hry, které se jen tak neomrzí.

Druhým okruhem změn je zcela nový bojový systém, který nepřipomíná nic z toho, co jsme viděli ve Wrath of the Witch. Tentokrát přichází na řadu plně real-time boje, jež jsou svižné, propracované, ohleduplné a ze všeho nejvíce funkční. V tomto ohledu zasazuje Ni no Kuni své konkurenci v žánru úder těžké váhy a jednoznačně dokazuje plnou slučitelnost klasického JRPG s moderní poptávkou po rychlosti, přímočarosti a jednoduchosti. Je zde vše, co boje podobného ražení již tradičně obsahují, tedy lehké i těžké fyzické útoky, klasické kouzlení, blokování úderů nebo úhyby a úskoky stranou. Ovládání je velmi citlivé a optimálně vybalancované, což umožňuje rychle provedení, díky čemuž se hráč může snadno soustředit na bojovou strategii. Nepřátelé jsou na mapě viditelní a lze se jim také vyhnout. Přechod mezi putováním po světové mapě - postavičky jsou zde vymodelovány v roztomilém chibi stylu - či dungeony a bojovou arénou jsou velmi rychlé, takže plynulost hry je téměř dokonalá. K tomu přispívají i minimální nahrávací časy, a to je v dnešní době skoro až balzám na duši.

V hlavní hratelné partě je sice možné mít jen tři postavy, ale boje výrazně ovlivňuje přítomnost malých a roztodivných tvorečků zvaných jako Higgledies. Tyto elementární roztomilé potvůrky, jež získáváte postupným objevováním a osvobozováním, plní v boji úlohu podpůrných mágů, a to, když Evana a spol. obšťastňují speciálními útoky nebo léčivými a doplňujícími kouzly. To je více než vítané, neboť hra trpí nadměrným množstvím bossů, kde služeb těchto maličkých pomocníků budete využívat pravidelně. Za body získané v boji je také možné upravovat v základním menu taktický obraz bitev, aby se tak postavy např. věnovaly přednostně konkrétním typům nepřátel nebo upřednostňovaly obranu či naopak útok. Možností úprav a vylepšení je celá řada. Avšak jak již zaznělo, do těchto úprav bude hráč tlačen až tak v posledních 10 - 15 hodinách hry, protože Ni no Kuni II nenabízí možnost nastavení obtížnosti a auto-save způsobuje opačný efekt, než jaký jsem nedávno vyčítal jistému českému RPG. Zde je totiž teoreticky možné při trochu času adekvátně věnovanému vylepšování postav na úplném začátku projít hru bez ztráty květinky, tedy neprohrát ani jediný z příběhových soubojů. Takových JRPG osobně zase tolik neznám, nehledě na to, že z vlastní zkušenosti vím, že po nich později nebývá příliš velká poptávka mezi hráči.

Na závěr něco málo o hudebním doprovodu a dabingu, a to i přesto, že mám po dlouhé době neodbytný pocit druhý ze zmiňovaných prvků vůbec ani nerozebírat. Dabing je totiž takový, jaký očekáváme u her s infantilní roztomilostí. Vzhledem k absenci delších dabovaných pasáží je vcelku zbytečné něco dále zmiňovat. Psaný text je zkrátka psaný text, ten nikdy neurazí. Tedy pokud se nepíše rok 2018, kdy již tento otravný japonský archaismus začíná vadit i samotným fanouškům žánru. A ti mají věru trpělivost na rozdávání. Hudební doprovod je slušný a odráží příjemnou stylizaci celé hry, která nesvádí k nějakým velkým a oslavným chorálům, ale daleko spíše intimním melodiím, z nichž vyzařuje optimismus a naděje. To jsou koneckonců aspekty celého příběhového podání. V tomto ohledu projevili tvůrci cit a vkus. Audio-vizuální stránka Ni no Kuni II je zkrátka dobrá, ale to už bylo patrné z prvních herních ukázek. Level-5 jakožto zkušený mazák na trhu má totiž natolik bohaté zkušenosti v žánru, že ví přesně, co v danou chvíli stačí. Jen věčná škoda toho, že se tentokrát v některých aspektech drželo studio až příliš zkrátka.

Oslavujeme nikoli příchod krále, jak si mnozí možná naivně mysleli, ale nadějného prince, který je pánem svého osudu a má věci pevně v rukou. Intenzivní zážitek srovnatelný s prvním dílem se tentokrát nekoná, protože Ni no Kuni II: Revenant Kingdom ustoupilo z pozic osobního dramatu, aby o to více vynikla po všech směrech vydařená hratelnost. Je hrou, u které je snadné se zabavit na desítky hodin. Ať již při budování vysněného království, obraně jeho hranic či během odkrývání mechanismů až překvapivě propracovaného bojového systému. Tam všude je také patrná precizní práce zkušených tvůrců. Ti vědí až moc dobře, co bude v dané herní epoše fungovat, aby jejich hra nezapadla. Hravostí tento titul oplývá měrou vrchovatou. Nad nedostatky na poli prezentace příběhu a absence pořádné RPG výzvy se proto lze v tomto případě částečně povznést, i když jejich ignorování může žánrovým fanouškům přinést nepříjemné vystřízlivění. Celkově si ovšem hra udržuje standart her od studia Level-5. Svou odvahou a touhou po něčem novém otevírá nepochybně cestu k dílu třetímu. Nalezení optimálního vyvážení mezi oběma díly pak může být klíčem k úspěchu do budoucnu.