Je to už nějakých deset měsíců, co jsme na webu zveřejnili recenzi na brilantní Epic Yarn, který širokou veřejnost okouzlil především velmi netradiční vizuální stylizací, ti šťouravější v něm pak našli i moc příjemnou hru. Kirby's Adventure na to jde z docela druhého konce, evidentně se snaží vtáhnout trošku hravější hratelností. Částečně zmizela pro mnohé hráče až neúnosná jednoduchost a možná až přílišný důraz na co nejvlezlejší sladkost a roztomilost. Ačkoliv je i nový Kirby stále tou miloučkou pohádkou, tak už skutečnost, že svět je „reálný“ a ne nějaká hromada hadříků, nahrává trošku uvědomělejšímu vnímání děje. Děj nebo příběh ale rozhodně nejsou tím, kvůli čemu by si kdokoliv na světě kupoval jakoukoliv podobnou hru. Jak už jsme zvyklí, i tentokrát hraje dějová linka až nějakou šestou kolej a přestože tak nějak dává smysl všemu, co se ve hře odehrává, rozhodně není důležitá. Ale pro představu – intergalaktické stvoření Magolor se svou závidění hodnou vesmírnou lodí nedobrovolně zavítá na povrch planetky Popstar a pět důležitých částí lodi se roztříštilo do pěti různých koutů zmíněné planety. Kirby si tak našel nového kámoše, za kterého opět odvede všechnu tvrdou práci, jak jinak, že. Abych ale nebyl úplný mrzout a kritik, jednoho nečekaného zvratu se v průběhu hry dočkáte. Teď ale konečně k tomu důležitému a hlavně zábavnému. Přestože rád a s oblibou všemožně nadávám na nedostatek inovací ve všech možných odvětvích zábavního průmyslu, v tomhle případě to asi nemá výraznější smysl a ani důvod. Pravda, Epic Yarn mi svým ojedinělým přístupem a celkovou odlišností udělal radost, ale klasika je klasika. A klasika je Kirby's Adventure. To znamená inhalace, respektive vdechování všeho hmotného! Jo, přesně to je stěžejním bodem celé hratelnosti, na tom hra po celou dobu staví a to už od éry NESu. A pořád to baví úplně stejně. Výrazné oživení přináší hlavně pohlcení nepřátel a jejich speciálních schopností. Kirby se tak může dostat do role plamenometu, šermíře, všestranného ninja bojovníka a mnoha dalších, což předznamenává obrovskou variabilitu, kterou dokážu patřičně ocenit. Ačkoliv se hra dá projít téměř bez jakýchkoli podobných dovedností, sami byste se připravili o podstatnou součást hratelnosti, protože odměnou tady není vstup do dalšího levelu nebo snad úspěšné dokončení celé hry, ale právě zábavnost, kterou hra nabízí, hráč na ni ale musí náležitě reagovat. Ne všechny protivníky však lze vcucnout, například ostnaté koule se vdechnout skutečně nenechají. Stejně tak ne všichni zlouni se podělí o své zvláštní dovednosti, pokud tedy nějaké mají. To mrzí například u pružinatky, s jejíž ohromující pružinou by průchod levely byl o poznání zvláštnější, za ta leta už jsem si ale zvyknul. Obzvlášť parádní jsou pak superschopnosti, kdy Kirby získá fascinující moc, s níž nakládá skutečně nekompromisně – jedním máchnutím mečem rozmlátí vše v dosahu několika metrů a například ohněm smete skutečně vše, co mu stojí v cestě. Komu by se ale skutečně nezalíbila ani jedna z unikátních forem, pro toho je tu čistá podoba Kirbyho. V porovnání se všemi speciálními formami má jednu obří výhodu v tom, že může libovolně vdechovat a znovu plivat téměř vše, co se mu dostane před hubu, organické i anorganické objekty pak vyvrací v podobě menších či větších hvězdiček s dost solidní silou a průrazností. Abych si ale na chvilku odpočinul u toho plivání, zmíním Kirbyho dovednost plachtit vzduchem, do svých abnormálně velkých úst dokáže nasát patřičné množství směsi kyslíku, dusíku a dalších plynů, což mu umožňuje po určitý čas být jako pták.. a když ho to třeba začne nudit, prostě vydechne a jde zase po svých. Kirbyho putování světem funguje jednoduše, i když znovu dost lineárně a násilně. Pět cípů hvězdy představuje pět různorodých prostředí, konkrétně lesík, poušť, oceán, ledová pustina a svět v oblacích. Každý ze světů je klasicky rozdělen na několik poměrně dlouhých levelů, v nichž často narazíte na některého z mini-bossů, úplné dovršení pak zastupují souboje s hlavními bossy. Ti dokážou být dost nepříjemní a v podstatě svou obtížností působí oproti zbytku hry dost nevyváženě, nápaditosti bohužel také nepobrali zrovna mnoho. Proti systému uhni-udeř osobně nic nemám, ale nějaké sofistikovanější a rafinovanější zpracování by rozhodně nebylo na škodu. Po nalezení všech pěti částí vesmírné lodi pak následuje příběhové i herní rozuzlení, ale vzhledem k překvapení, které ve mně vyvolalo, bych si ho raději nechal pro sebe. Své si ve hře najdou i lovci pokladů či sběrači zbytečností, předmětem jejich zájmu v tomto případě budou jakási ozubená kolečka, která v sobě skýtají mocnou energii. Zmíněný Magolor, kapitán vesmírné lodi, vám za odměnu zpřístupní nevelký počet nepříliš poutavých miniher a několik náročnějších úrovní. A pokud by se vám hra skutečně zdála až moc jednoduchá, zkuste si Extra mód, kdy hned od začátku máte mnohem méně života, silnější nepřátelé se objevují dříve a častěji a i bossové jsou znatelně nabušenější, o čemž přesvědčí především jejich nové a smrtelně nebezpečné útoky. Určitým zlepšením zážitku ze hry měla být i možnost kooperace, které je ale radno se vyhnout, pokud nejsou všichni zúčastnění naladěni na stejnou vlnu. Podobně jako v New Super Mario Bros. Wii mi opět vadí docela malý prostor na obrazovce, to především v uzavřených prostorech, kde se sobě hráči pouze pletou, což pak vyniká hlavně ve hře čtyř. Osobně se k multiplayeru stavím dost negativně, pro mě byl singlový zážitek mnohem záživnější a hlavně méně frustrující. Kooperace online by mohla být lepší, ale při omezení na jednu obrazovku to prostě nefunguje ideálně. Jak už jsem tak trošku nakousnul na začátku článku, nový Kirby nepřekvapí téměř ničím, už vůbec pak ne svojí grafikou. Ta je pro sérii naprosto typická a možná malinko okoukaná, přesto znovu dokáže učarovat svou neobvyklou barevností a jednoduchostí. Docela těžko se dá mluvit o nějakém závratném uměleckém přednesu, design úrovní je čistě funkční a nesnaží se ohromit něčím navíc. To samé platí i o hudbě, znovu se vrací velké množství starých známých melodií, které sice jsou zmodernizované a jde o nové remixy, ale už na první poslech je jasně znát, že jsou to skladby téměř úplně stejné, jako kdysi dávno. Kirbyho dobrodružství na mě působí jako hra z povinnosti, Nintendo snad mělo potřebu vydat klasickou hopsačku s růžovým balonkem a tak nakonec učinilo. Přestože se jedná o hru moc dobrou a jedním hltem polknutelnou, dokážu si ji představit o pořádný kus lepší a vymazlenější, nelze však vývojářům upřít smysl pro tradici, ta ze hry vyloženě cáká na všechny strany. Poměrně primitivní navržení úrovní, nenápadití bossové a znovu ukrutně krátká herní doba celý produkt znovu sráží z nejvyšších příček někam k obyčejnému nadprůměru, což prostě zamrzí. Jako celek je ale Kirby's Adventure Wii skvělým relaxem na dvě, tři odpoledne, víc od něj nechtějte. Příště snad zase trošku jinak, snad.