Recenzovaná verze: PlayStation 4 Pro

Crash Bandicoot 4: It's About Time je odvážný mix restartu a sequelu, se kterým se rozhodl současný vlastník práv na toto památné herní univerzum, jímž je studio Activision, vytrhnout z bandikutího kalendáře poslední čtyři velké pokračování z dob PS2, a namísto toho se vrátit za hru Crash Bandicoot: Warped z roku 1998. Číslovka čtyři v názvu je proto zvolena více než trefně, jelikož současný titul přímo navazuje na Warped a původní PlayStation trilogii z dílny studia Naughty Dog. Důvod tohoto kroku je zcela zjevný, protože v dobách původní trilogie Crashova hvězda zářila nejvýrazněji a další příběhová pokračování, mezi které samozřejmě nepočítáme spin-offy typu Crash Team Racing nebo Crash Bash, se už netěšila mezi fanoušky větších ovací. Activision se podařil v roce 2017 s remasterem trilogie mistrovský tah, protože se jí prodalo více jak 10 miliónů, což představuje cifru téměř neuvěřitelnou na pouhé remastery více jak dvacet let starých her. Další díl byl proto jistotou, kterou Activision svěřil osvědčeným vývojářům ze studia Toys for Bob, kteří prokázali své kvality u Spyro Reignited Trilogy. A byl to tah z kategorie dobrých až velmi zdařilých.

Vývojáři se totiž snažili v prvé řadě vrátit Crashe se vším, co hráči na sérii nejvíce milovali, přičemž přidali řadu inteligentních novinek, které vyvolávají pocit, jako by byly integrální součástí franšízy již od počátku. Doba libující si v pompézních příbězích a bohatě dávkovaných kratších scénách vedla k tomu, že jsme tentokrát dostali mnohem více z Crashova světa. Příběh vrhá Crashe do záchrany světa v okamžiku, kdy se trojici padouchů Uka Uka, Nefarious Tropy a Neo Cortex podaří uprchnout ze svého vězení v časové smyčce a otevřít bránu k mnohovesmíru, který skýtá možnost dobít ostatní dimenze a opanovat čas a prostor. Více zmiňovat nebudeme, protože děj je překvapivě kvalitní a květnatý s ohledem na velké zapojení hratelných a nehratelných postav. Především však přetéká a srší vtipem, humornými narážkami na předchozí díly, a navíc pomrkává na další herní série vlastněné Activisionem. Ve hře je více než půl hodiny zábavných cutscén, které vhodným způsobem těží z redesignu hlavních postav, vynikající grafiky a celkové plynulosti a konzistentnosti děje i herního designu.

Nový přírůstek do generacemi milované franšízy využívá osvědčený model úrovní z předchozích dílů. Nabízí základní kampaň, která má podobu několika desítek úrovní zobrazených na klasické mapě světa představujícího různé světy v mnohovesmíru. Je to jednoznačná reminiscence na první díl z roku 1996, kdy Crash startoval na Wumpa Islands. Už na světové mapě plné roztomilých efektů a animací si uvědomíte, že tvůrci přistoupili k tvorbě čtvrtého dílu nejen s úctou k originálu a kořenům, ale také s chutí se u vývoje skutečně bavit. Opět jde víceméně o to, aby Crash v každé úrovni rozbil co nejvíce beden, namlsal se jablíčky, našel skryté diamanty, odpálkoval pár nepřátel a zdárně dosáhl přes moře překážek cíle. A sem tam vysvětlil nějakému tomu bossovi, že vačnatec rozhodně není nejníže v potravním řetězci. Crash má stejně jako v předchozích dílech základní sadu pohybů od dvojitého skoku, přes typické otočky až po rychlé skluzy a silnější dopady na zem. A věřte tomu, že rafinovaný a mnohdy až vychytralý level design prověří schopnosti hráčů ovládat základní sadu pohybů až do nejmenších detailů. Mezi nové pohyby patří například běh po zdi nebo odrážení se od ní.

Velkou a vynikající inovací je přítomnost čtyř Quantum Masks, které doplňují notoricky známou ochrannou masku Aku Aku. Každá z nich má specifickou vlastnost. Lze tak s nimi například ovládat čas, prostor, gravitaci nebo získat možnost ďábelsky rychlé a takřka nezastavitelné rotace. Zpočátku se budou masky objevovat v úrovních na příslušných místech pouze izolovaně, aby se tak hráč naučil využívat jejich schopností. Avšak později jich bude v úrovních více, což povede k drastickému nárůstu obtížnosti, k čemuž se ještě vrátíme. Mezi další novinky lze zařadit také přítomnost dvou základních obtížností, a to Retro a Modern módu. V Retro módu startuje hráč s omezeným počtem životů, které musí postupně navyšovat a doplňovat. Pokud mu životy dojdou, hra skončí a je nutný restart. To naopak v Modern módu jsou životy zcela neomezené. Většina starších a zkušených hráčů odkojených původní trilogií pochopitelně sáhne po Retro módu. A pak se nebude stačit divit…

Přísun novinek pokračuje dále k Flashback levelům, což jsou unikátní úrovně odehrávající se před hlavní hrou. K jejich odemknutí potřebujete v základních úrovních sbírat VHS pásky. Sbíráním diamantů se navíc zpřístupňují četné oblečky, které obzvláštňují hru vítaným způsobem, protože sebeironie tvůrců nezná mezí. Zajímavě se jeví také N. Verted mód, který umožňuje projít si již dokončený level, avšak v zrcadlově obrácené podobě a s mnoha vychytávkami, mezi které patří například úroveň pod vodou nebo v černobílém prostředí, jenž je možné vymalovat. Avšak mezi největší nově přidané možnosti, které posouvají čtvrtý díl výrazně dále, je přítomnost dalších tří hratelných postav. Vedle Crashe je druhou základní hratelnou postavou jeho sestra Coco, což zůstalo zachováno z N. Sane Trilogy. Inu, nastala holt doba genderové rovnosti. Hraní za Coco je však zábavné. Ba co více! Nedokážeme si to racionálně vysvětlit, ale za Coco se nám stejně jako kdysi u N. Sane Trilogy dařilo výrazně lépe než při hraní za Crashe, a to přesto, že pohyby obou postav jsou identické. Zajímavé? Rozhodně!

Mnohovesmír otevírá nepřeberné možnosti, a tak si tentokrát zahrajeme v prvé řadě za Tawnu, sexy bandikutí samici z alternativního vesmíru. Doba se naštěstí změnila, a proto Tawna dostala oproti prvnímu dílu z roku 1996 vizáž neohrožené hrdinky, která Crashovi a Coco pomáhá v alternativních příběhových úrovních, které jsou přístupné pouze pro hostující postavy. Každá z postav používá vlastní jedinečnou schopnost. U Tawny je to vystřelovací hák. Jako druhá hostující postava je zde napravený záporák z minulých dílů Dingodile, jehož vakuová pistole umožňuje ničit bedny a házet na nepřátele dynamit. Poslední a nejzajímavější hostující postavou je Neo Cortex, díky čemuž se splnil sen mnoha generací fanoušků. Cortex využívá svůj Raygun, s nímž může proměnit nepřátele na pevné či gumové plošiny. Důležité je, že každá z postav si jede víceméně své vlastní příběhy a jejich linky se protnou s Crashem a Coco jen tak mimoděk, přičemž pravý stav věcí vyjde najevo až mnohem později.

Jednou z posledních novinek je přítomnost lokálního režimu pro více hráčů. Jedná se o režim Bandicoot Battle, který nabízí Checkpoint Race a Crate Combo. V první případě mohou až čtyři hráči najednou závodit o nejrychlejší čas napříč úrovní. To naopak v případě druhém se počítá rychlost a počet rozbitých beden. I když se jedná o lokální multiplayer, přináší kupu zábavy navíc a navyšuje celkovou dobu hratelnosti, která při základním průchodu počítá s nějakými 10-12 hodinami. Pokud však toužíte mít splněno vše na 100 %, pak půjde celková délka do desítek hodin. Nabízí se také Cooperative Pass N. Play mód, ve kterém může až čtveřice hráčů pomáhat zdolávat klasické úrovně. Bonusů a novinek je opravdu hodně a v tomto si tvůrci zasluhují palec nahoru.   

Až posud se jeví nový Crash Bandicoot jako skvělá hra s bohatou hratelností a dobrým příběhem s oblíbenými hrdiny. Vskutku tomu tak je. Ve skutečnosti je tak jedinou větší výtkou nevyvážená obtížnost. Nejvíce zamrzí, že vyšší obtížnost proměnila sbírání bonusových položek ve velký horor a zbytečně násobí úmrtí a frustraci z level designu, který je často koncipován tak, aby se při prvním průchodu nedal projít bez ztráty několika životů. Hráč se zde totiž musí řídit hlavně kognitivními funkcemi, kdy je nutné si celý level nejprve zapamatovat, aby jej bylo možné vůbec projít. Crashe a spol. dokáže zahubit úplně cokoli a v tomto ohledu lze parafrázovat slavný Kunderův román jako Nesnesitelnou lehkost zabití. Zdaleka nejvíce úmrtí paradoxně nezpůsobí samotní nepřátelé, ale herní design, kde se často střídají perspektiva a kamera, a proto je mnohdy velmi těžké odhadovat vzdálenosti. Autoři si toho byli vědomi, a proto přidali doskakový kruh pod postavu, a tak je snadnější odhadnout, kam dopadne. Při četném úmrtí se také objevuje checkpoint na bližším místě. Přesto je ve hře až příliš mnoho zbytečných úmrtí. Stejně jako u remasterované trilogie, tak je i u čtvrtého dílu vhodnější přejít z analogového ovládání na klasické směrové šipky, které umožňují citlivější ovládání. To je u hry z roku 2020 zkrátka neodpustitelné.  

Frustrující obtížnost zamrzí zejména v okamžiku, kdy si hráč zvolí Retro mód a chystá se zkompletovat celou hru. To totiž vyžaduje maximální koncentraci, dokonalou znalost skladby úrovní, což pochopitelně bez většího množství úmrtí prakticky nelze získat, a hlavně takřka božskou trpělivost. Naopak v Modern módu se díky neomezenému počtu životů téměř nevyplácí sbírat životy a jablíčka. Celá obtížnost kromě toho vykazuje výraznou nesouměrnost. Stará trilogie měla postupně se zvyšující obtížnost, která gradovala v posledních úrovních, kdežto zpravidla první polovina hry byla výrazně jednodušší. To naopak čtvrtý Crash už v prvních úrovních nastavuje nepříjemnou obtížnost, která poté výrazně kolísá. Některé z pozdějších úrovní je tak možné zdolat velmi snadno, kdežto už na druhém či třetím ostrově se může některá z úrovní stát nepříjemným vystřízlivěním. V tomto ohledu se snažili vývojáři uchovat ducha originálu, a přitom nabídnout skutečnou výzvu, ale výsledkem je ubíjející nevyrovnanost, která může dokonce vést k tomu, že někteří hru ani nedohrají, a to přesto, že objektivně vzato neobsahuje žádný hardcore level, který předvedla N. Sane Trilogy u nechvalně proslulé úrovně The High Road.

Nevyvážená obtížnost je o to větším zklamáním, že hra vypadá po všech směrech bezchybně. Unreal Engine 4 umožnil detailní grafiku, téměř animovaný vzhled postav a jejich uvěřitelnost, a vykreslení dechberoucích úrovní. Narazíme tak na různorodé levely s pirátskou tématikou, divokou ostrovní přírodou, futuristickou stylizací nebo arktickou zimou. Tvůrci si nemohli odpustit (ne)slavné sprintování na medvědu nebo útěk před překážkou, kdy kamera snímá level odzadu. To bylo promarněných životů! Avšak stálo to zato, protože živá a barevná grafika nakopávají Crashe do zadečku natolik, že by mu to mohlo slušet i next genu. Zůstává proto nepochopitelnou skutečností, že hra nemá HDR podporu na žádné platformě. Mohla to být přesně ona třešnička na dortu, kterou by si vizualizace tohoto typu zasloužila. Doufejme proto, že některý z budoucích patchů, či již spekulovaná next-gen verze tento nedostatek napraví. Koneckonců se N. Sane Trilogy dočkala HDR podpory také dodatečně. Hudba a dabing jsou solidní a fanoušky potěší návrat některých starších dabérů, včetně Mela Winklera (Aku Aku), jenž před několika měsíci zemřel, a jehož památce je hra věnována. 

Z návratu bandikutí rodinky jsme nadšeni, protože je to skutečně plnohodnotný návrat ke slavné originální sérii a všemu, co k tomu kdysi patřilo. Za uplynulých 22 let nevyšla lepší Crash Bandicoot hra, což je skvělou vizitkou pro Activision, kterému se podařilo v uplynulých třech let oživit jednu z legend konzolové historie. Nový Crash vypadá fantasticky a má natolik silný herní motor, že potěší pamětníky a úplné nováčky. Avšak vznáší se logická otázka, zdali musel být tento plošinovkový skvost vykoupen tolikerou bolestí a strádáním, které se odvíjejí od nevyrovnané obtížnosti. V tomto totiž zůstává čtvrtý Crash Bandicoot zajatcem minulosti a v zájmu zachování si přízně dávných fanoušků se příliš nesnaží na mainstreamovém poli konkurovat moderním plošinovkovým hrdinům typu Ratcheta. Je to věčná škoda, protože Crash stále skvěle baví i po dvou desítkách let od posledního velkého shledání. Snad na další velké pokračování nebudeme muset čekat tak dlouho. Crash Bandicoot je zpět. Co více si přát? Snad jen více nervů a náhradních ovladačů…