Recenzovaná verze: PlayStation 5

Příběh hry The Last Oricru je hlavně v začátcích skutečně zvláštní, ale ve výsledku docela zajímavý. Ocitáte se za velmi podivných okolností ve světě Wardenie. Jako na potvoru zrovna ve chvíli, kdy se schyluje k velmi nepříjemnému a velkému konfliktu mezi rasou humanoidních rasistických Naboru a humanoidních krys (Krysáků). Jenže válka mezi těmito dvěma znepřátelenými frakcemi není jediným problémem na vaší cestě. Rovněž se vám budou promítat záhadné vize o kosmické lodi, přičemž jsou tu ještě dva lidé, kteří mají podobné přeludy.

Už během oznámení celkem zaujalo, že The Last Oricru je jakýsi hybrid sci-fi a fantasy. Tohle spojení studiu GoldKnights vcelku vyšlo, možná i z toho důvodu, že linka se sci-fi prvky tu není podávána tak násilně a má navíc své opodstatnění. Na příběhu, který je vlastně docela dobrý a slušně napsaný, se mi líbí, že nabízí docela dost možností, jak ho ovlivňovat, a není tedy vůbec lineární a pevně nalajnovaný. Dokonce je možné si vybrat, k jaké ze dvou frakcí, které spolu válčí ve středověkých kulisách, se nakonec přidáte a jakou podpoříte. Rozhodnutí je vždy na vás a kupodivu docela zásadně mění určité pasáže hry. Je to rozhodně fajn, navíc tu není jasně dáno, kdo je vlastně ten hodný a špatný.

Za čisté „peklíčko“ mohu ovšem označit hlavního hrdinu. Silver je sám o sobě dost nesympatický a rozhodně mu nepomáhá ani fakt, že je jeho dabing naprosto otřesný a šíleně tahá za uši. Zcela upřímně říkám, že jeho repliky jsem i díky českým titulkům s libostí přeskakoval a pouze je rychle přečetl. Je to škoda. Druhým problémem je přehršel jeho rádoby vtipných hlášek, které se mnohdy do atmosféry nehodí, stejně tak do vážných témat, které se hra snaží řešit. Nicméně mohu ocenit docela vtipné hlody jednoho z Krysáků, které mě dokázaly pobavit.

Jak tedy definovat hratelnost The Last Oricru? Ve své podstatě je to klon her ze Souls žánru, který příliš nevybočuje z řady. Procházíte postupně poměrně lineárními oblastmi a likvidujete nepřátele, přičemž si otevíráte cesty k dalšímu postupu či některému z bossů. V případě smrti opakujete celou oblast od záchytného bodu a vámi pokoření nepřátelé jsou opět zpátky na značkách a připraveni vás zlikvidovat.

Co mě trochu překvapilo, tak byla obtížnost hry. Ta je na samém začátku až překvapivě snadná a během dvou hodin jsem měl pocit, že jsem urazil značný kus cesty. Je to možná dáno také tím, že mám podobných her už několik za sebou (Elden Ring, Dark Souls série či Bloodborne). Pokud tedy levelujete pravidelně, budete se hrou prokousávat poměrně rychle, byť dojde na určité souboje, které vás chvíli potrápí. Jenže stačí nahnat pár levelů a následně už boss nepředstavuje větší problém. Velkým překvapením pro mě bylo zjištění, že titul má také lehkou variantu v podobě příběhové obtížnosti. Ta je určena hráčům, kteří si chtějí užít pouze příběh a nechtějí být zasaženi výzvou. Je to sice sympatický krok od vývojářů, aby oslovili co nejvíce hráčů, ale trochu to rozbíjí jádro hry. Proto doporučuji si ponechat aktivní Temnou obtížnost a poprat se s ní.

Co popravdě považuji za obrovské mínus, tak je absence jakékoliv mapy či mírné navigace. Nejvíce to bude vadit ve městě. To sice není tak nepřehledné a komplikované, jak se na začátku zdá, ale je otravné, když jste někam posláni a nevíte, kam máte přesně jít a kdo je dotyčný, s nímž máte mluvit. Díky tomu se dost snadno stává to, že odejdete někam, kam ještě nechcete, a splníte zcela náhodně třeba nějaký vedlejší úkol. Mnohdy také stačí odpovědět jinak, než se v danou chvíli hodí a uzavře vám to možnost něco dokončit. V tomto ohledu je The Last Oricru hodně nevyzpytatelné a bude vás to místy vytáčet.

Odvraťme se na chvíli od negativní kritiky a pojďme si zase vyzdvihnout jednu věc, která mi vážně dělala radost. A tou jsou lokace, které jsou navíc i hodně rozmanité. Podíváte se do pevnosti, rozvětveného města, stok, na velký most, do oblasti hrobek, dolů a spousty dalších lokací. Ty navíc jsou poměrně dobře navržené a moc hezky zpracované. Prostředí mi nejvíce připomnělo sérii Gothic a mnohdy jsem tu viděl inspiraci i poněkud nedoceněným Lords of the Fallen.

RPG systém je tu vcelku tradiční. Z padlých nepřátel sbíráte kromě peněz také body zkušeností, které můžete u záchytných bodů utratit za další level. Hlavní hrdina se tak neustále zlepšuje a jste díky tomu blíž k dosažení neocenitelného vítězství. Atributy jdou velmi dobře měnit pomocí prstenů, které zde hrají poměrně klíčovou roli. Díky nim můžete například z inteligence ubrat body, ale přidat si je tím do síly a podobně. Záleží tedy na tom, zda dáváte přednost hernímu stylu za udatného rytíře nebo nekompromisního magiče.

Trochu mě ale mrzelo, že ve hře toho příliš nenacházíte. Vesměs se pořád opakuje již sebrané vybavení a jen jednou za čas vám vypadne něco skutečně užitečného. Pravdou ale je, že to alespoň usnadňuje přehrabování se v inventáři. Ještě si dovolím malý tip. V prvních hodinách budete zřejmě přemýšlet nad tím, jak získat další lahvičky k uzdravení. Není jich tu velký počet a postupně se k nim dostanete. Nečekejte však, že by jich bylo k dispozici například 12.

V bezpečných zónách, kde zvyšujete level, můžete rovněž vylepšovat své vybavení. Zapotřebí je dostatek materiálů, které nacházíte na svých toulkách. Kromě toho můžete také přivolat spoluhráče v rámci kooperace, čímž se zábava zvyšuje. Kooperaci je možné hrát ve dvou v online režimu nebo na rozdělené obrazovce, za což vývojáře opravdu chválím, přičemž druhý hráč je tu přivolán jako hologram. Trochu mě ale mrzí, že při veřejné hře mi hra nebyla schopná přidat do hry vůbec nikoho a nezbývá tak než se obrátit vždy na někoho z přátel. S kamarády funguje kooperace dobře, je možné si práci v bitvě pěkně rozdělovat a existují i unikátní mechaniky určené právě pro hraní s dalšími hráči. 

Soubojový systém se mi nakonec docela líbil, ačkoliv je trochu toporný, ale sráží jej na kolena technický stav. Je to dáno tím, že hra není příliš dobře optimalizována a propady framerate jsou tu opravdu velké. Pokud bojujete jeden na jednoho, není to takový problém. Můžete využít soupeřova nepovedeného útoku ke správnému načasovanému protiútoku. To se však dělá hůře ve chvíli, kdy jste napadeni celou tlupou nepřátel. Ta se na vás vrhne a vy sledujete podivně nesouvislý stream, kdy cca dvě vteřiny čekáte, zda se objeví obrazovka vaší smrti nebo se budou ostatní válet u vašich nohou.

Toto je ostatně velký problém celého titulu. The Last Oricru má zásadní technické nedostatky, které nelze přecházet. Na to, jaký má konzole PlayStation 5 výkon, tak The Last Oricru se s ním bude muset v rámci následujících updatů naučit pracovat. Propady frameratu jsou znát i při přechodu do nových lokací nebo během automatického ukládání. K tomu je potřeba počítat s tím, že některé animace jsou velmi zastaralé a nemotorné, o nějakém motion capture tu nemůže být vůbec řeč. Zamrzí trochu i kamera během konverzací, která se sem tam dostane do úhlů, z nichž toho příliš nevidíte. Budiž pozitivem, že pád hry nastal pouze jednou, a to v úvodu. Ono už při spuštění budete vyzváni ke zmáčknutí tlačítka X. To, když zmáčknete, tak si prvně nejste vůbec jistí, jestli to hra vzala či ne, protože se několik vteřin vůbec nic neděje. Grafická stránka dokáže sem tam překvapit, ale spíše bych ji označil za čistě průměrnou a přirovnal ji třeba k ELEXu z předchozí generace.

Pokud se The Last Oricru zbaví některých technických neduhů a bugů, případně se autorům podaří zakomponovat alespoň základní navigaci, tak se bude jednat o slušný zářez do souls-like žánru, kterému bude možné zvednout o bodík známku. Jistě, stále jde o prvotinu studia a je mnohdy potřeba mírně přivřít oči nad některými nedostatky, ale ve výsledku jsem se překvapivě docela slušně bavil a mohu The Last Oricru doporučit těm, kteří hledají v tomto žánru zajímavé alternativy. Tady jednu dostáváte na zlatém podnose a s českými titulky, tak proč to nezkusit?