Recenzovaná verze: PlayStation 5

Remake, kolekce či jak chcete nazvat nově vycházející Layers of Fear, se může pyšnit zcela novou grafickou stránkou, která je od samého základu doslova překopána a běží na moderním Unreal Enginu 5 společnosti Epic Games. Kolekce samotná pak nabízí hry Layers of Fear (2016) a Layers of Fear 2 (2019). Kromě nich jsou tu také zahrnuta veškerá vydaná DLC, která rozšiřují původní příběhy a doplňují celé univerzum, no a fanoušci série nebudou mít radost jen z kompletního obsahu a nového grafického kabátku, ale také ze zcela nové kapitoly, kterou si zahrají pouze v této nové kolekci.

Nejprve si shrneme, co konkrétně můžeme čekat od jednotlivých dobrodružství. Osobně jsem rád, že jsem dosud neměl s těmito hrami zkušenosti, neboť jsem si vše mohl užít doslova naplno. Hry jsem tehdy aktivně nesledoval ani skrze trailery či další materiály, takže zážitek mohl být o to silnější. Upřímně mohu doporučit, že pokud o hrách dopředu nic nevíte, tak si ani nic nehledejte, protože se tím zážitek příjemně zintenzivní.

Silné hororové začátky

První Layers of Fear je příjemně nepříjemná záležitost, v níž se vtělíte do kůže jednoho malíře a snažíte se přijít na to, co se mu v životě vlastně stalo a z jakého důvodu prožívá šílené hrůzy pořád dokola. Raději nebudu pro nové hráče spoilerovat více, než pro napsání recenze musím, ale mohu říct, že hra dobře staví na konceptu neznáma. Trochu se dá připodobnit demoverzi Silent Hills, která je známa jako P.T. Ta v roce 2014 způsobila poměrně slušný poprask, a autoři z Bloober Teamu se jí při vývoji minimálně inspirovali.

Herně vše funguje tak, že se ocitnete v neznámém prostředí, kde budete prozkoumávat jednotlivé prvky dané místnosti či chodby, dokud neposbíráte veškeré záznamy a předměty z minulosti. Následně se vydáte vstříc nové místnosti, která… často vypadá naprosto stejně, ale stejná není. Layers of Fear poměrně výrazně zamává s vaší jistotou a dokáže nachystat spoustu nepředvídatelných a nepříjemných situací.

Na samém začátku by si určitě každý hráč řekl, že jsme na příjemné exkurzi ve staré viktoriánské vile, ale záhy hra přesvědčí o opaku. Jakmile totiž dorazíte do ateliéru a interagujete s plátnem, tak se vám spustí další kapitola, která bude plná dalších nevídaných situací a iluzí. Troufám si tvrdit, že Layers of Fear vás nejednou překvapí nějakou scénou, kterou byste vůbec nečekali. Budete tak procházet děsivé chodby a místnosti uprostřed temné bouře a modlit se, aby se vám nepřihodilo něco zlého. A v tom je právě síla hry. Ono se mnohdy poměrně dlouho nic neděje, což jen napíná vaše nervy k prasknutí a pak stačí jeden silný hrom a budete se nervózně rozhlížet po každém koutu místnosti.

Abyste jen nechodili po lokacích, tak občas narazíte také na nějakou tu zajímavou a dobře navrženou hádanku, kdy je například potřeba udělat některé úkony ve správné pořadí, najít skryté předměty nebo najít kombinaci k číselnému zámku. Tímto hra evokuje klasické hororové adventury, což se mi na ní hodně líbilo. Posledním prvkem v hratelnosti je pak svítilna, díky které si můžete osvětlit temné prostory, jenže záhy také zjistíte, že v potemnělém domě možná nejste úplně sami.

Po pár kapitolách klidu se totiž dostanete do bodu, kdy svítilnu využijete jako zdroj světla či pro likvidaci jakýchsi specifické mlhoviny na některých předmětech. Zároveň je to ale také vaše jediná zbraň v krizových situacích. Ty později nastanou, neboť budete pronásledováni přízrakem, který vám nedá spát a mnohdy je skutečně neúnavný a v některých prostorech to bude holý boj o život. Ono prudké světlo nedokáže přízrak porazit, ale pouze na chvíli zpomalit. Dokážete se mu postavit?

Jak už bylo zmíněno, tak začátkem další kapitoly je konečná interakce aktuální kapitoly s malířovým obrazem. Ještě předtím se však můžete v ateliéru rozhlédnout a prohlédnout si již nasbírané předměty, stopy a další prvky. Jde tak o jakousi svatyni klidu, kde máte jistotu, že vás nic nepřekvapí. Podle vašeho stylu hraní a nasbíraných předmětů se dočkáte jednoho ze tří různých konců. Trochu mě však mrzelo, že celé dobrodružství trvalo jen necelé 4 hodinky, a to jsem žádnou z hádanek z minulosti neznal. Možná ale o to je intenzivnější samotný zážitek.

Rutinní pokračování

První Layers of Fear mě tedy solidně rozparádil, abych se ihned pustil do hraní druhého dílu. A tady přišel bohužel tvrdý náraz. Všechno je na první pohled i dojem stejné. Nejvýraznějšími změnami jsou samozřejmě prostředí, zasazení a děj. Oproti viktoriánskému sídlu se dostáváte na palubu obřího parníku, kde se převtělíme do nejmenovaného herce, který by rád uskutečnil velkou kariéru na stříbrném plátně.

Oproti ateliéru se tak ústředním „domečkem“ hlavního hrdiny stává jeho kajuta, kde budete moci obdivovat již nalezené předměty a také spouštět kapitoly za pomoci promítačky. Hratelnost je ve své podstatě úplně totožná jako v prvním díle, ale něco tomu zkrátka chybí. Během dvou kapitol zjistíte, že vlastně hra nemá takový spád, chybí jí větší atmosféra a potemnělá loď zkrátka nemá tak mocný psychologický záběr, jako tomu bylo u nehostinného sídla.

Dost mě zklamalo, že v jedničce byly některé hádanky poměrně chytré a na pár minut dokázaly potrápit. Dvojka se je snažila doručit také, ale zásadně v nich selhává, protože řešení nabízí téměř okamžitě a nejde ani o sebemenší výzvu. Absolutním zklamáním jsou pak honičky po místnostech a palubách. Ano i zde je jeden specifický nepřítel, který po vás půjde jak slepice po flusu. Jenže z něj absolutně nejde strach a útěk tu probíhá v rámci hledání správné cesty, kdy pak na několikátý pokus dosáhnete úspěchu a utečete.

Stejně jako v prvním díle, tak i zde je k dispozici svítila. Nutno říct, že řádně zmodernizovaná, ale také s naprosto odlišnou funkčností. Zatímco v předchozím dějství si s ní klasicky svítíte, tak tato umožňuje při zaměření na cíl přehrát část scénky zpětně. Nejčastěji tak budete narážet na figuríny v různých pózách, které při zaměření provedou sérii pohybů a uvolní vám cestu nebo vám podají předmět.

Největším kamenem úrazu je pro mě to, že titul najednou rychle omrzí. Hratelnost, atmosféra a bizarní výjevy prvního titulu jsou tytam a dvojka nemá čím překvapit. Už u druhé kapitoly ze šesti jsem začal zívat a po několikátém útěku před „monstrem“ jsem začal tlačit hlavního hrdinu, co nejrychleji ke konci, který nastane zhruba okolo 6 hodin. Samotný závěr není vůbec špatný, ale musíte kvůli němu nastříhat doslova kilometry nepříliš funkčního filmu. Nechci říkat, že druhý Layers of Fear je naprostou katastrofou, pořád jde o solidní hru, ale po prvním díle jsem čekal minimálně stejně silný a dobrý zážitek, což se bohužel nestalo.

Vše slepuje dohromady dodatečný obsah

Kromě obou základních her si můžete zahrát ještě krátká dobrodružství k první hře, a nakonec je tu i jedno překvapení. Rozšíření Inheritance vám dává možnost si zahrát za malířovu dceru, která po něm pátrá a hledání ji zavede do onoho sídla, kde budete prožívat poměrně podobné dobrodružství. Inheritance dost sází na jistotu a v podstatě vám nabídne stejné lokace a výjevy, jako první dějství, jenom je trochu převrací takzvaně na hlavu. Druhým DLC k první hře je pak The Last Note, které popisuje souběžné události s první hrou, ale tentokrát z pohledu malířovi ženy, čímž se více rozšiřuje a zároveň doplňuje celý děj.

Poslední velkou novinkou je pak nový příběh, který se dosud v sérii neobjevil. Jde o příběh spisovatelky, která se rozhodla zavřít před světem ve starém majáku, kde má klid na to, aby mohla tvořit zcela nové příběhy. Jenže, jak se zdá, tak maják i přes svou malou metráž může být dost nepříjemným místem, a to zejména v noci. Děj spisovatelky se odehrává v průběhu jednotlivých her a mezi nimi tak hrajete i tyto výjimečné kapitoly. Celý příběh se odehrává v době, která už je blíže té naší a slouží jako spojení všech dosavadních příběhů v jeden celek, což se vývojářů, dle mého povedlo velmi dobře.

Silné vizuální zpracování

Nové Layers of Fear toho tedy nenabízí málo, ale pojďme si ještě říct, jak je na tom technická stránka. Jelikož se autoři rozhodli hru vystavět na moderním Unreal Enginu 5, tak nutno uznat, že nemohli udělat lépe. Vše je zcela přepracováno oproti původním verzím. Blíže k novému zpracování měl druhý díl, který již běžel na Unreal Enginu 4, ale první titul běžel ještě na enginu Unity, a rozdíl je u něj tedy markantní.

Vše vypadá naprosto úchvatně a Layers of Fear aspiruje na jednu z nejlépe vypadajících her v poslední době. Autorům také značně pomohlo, že se již zbavili zátěže v podobě dnes už hodně starých konzolí PlayStation 4 a Xbox One, a tak se mohli z enginu pokusit vymáčknout maximum. Layers of Fear je famózně detailní a často se tak budete kochat nekonečné míře detailů u jednotlivých předmětů, které běží ve 4K rozlišení a s Ray-Tracingem, a vše je obohaceno o fantastické nasvícení. Budete si tak doslova užívat každou místnost a každou novou scénu. Nový grafický kabát také zvyšuje intenzitu tísnivé a děsivé atmosféry, zejména u prvního dílu.

Hra navíc běží naprosto plynule a dočkal jsem se v rámci recenzování jen jednoho jediného pádu, ale nutno uznat, že checkpointy jsou velice časté, takže to nebyl zase takový problém. Naprosto intenzivním zážitkem je pak hraní ve tmě se sluchátky na uších. Ačkoliv Layers of Fear nevsází na laciné lekačky, tak dokáže děsit i nepříjemnými vrzavými zvuky. Sem tam bouchnou dveře, zavrže podlaha, něco se pootevře, někdo se vám zasměje do ucha a podobně. Je to až nebezpečně nepříjemné, ale zábavné. Pochválit musím i kvalitní soundtrack.

Hodnotit Layers of Fear není úplně snadné. Rozhodně se nejedná o čistokrevný horor. Lekaček ve hře ve výsledku příliš není a titul se snaží spíše o plíživou a nevyzpytatelnou atmosféru z neznáma. Jenže to se bohužel dle mého daří pouze prvnímu dílu, a u druhého autorům značně došel dech i nápady. Příběh herce je tak spíše utrpením pro hráče než pro hlavního hrdinu. Grafické zpracování je dechberoucí a audio jakbysmet. Autory je nutné také pochválit za to, že připravili speciálních pár kapitol pro nový příběh, který vysvětluje, jak spolu vše vlastně souvisí.

Layers of Fear je ve výsledku velmi dobrou kompilací obou her a jejich DLCček. Body tak musím ve výsledku za sebe ubrat pouze za druhý díl, který mě nedokázal vtáhnout a poskytnout tak intenzivní zážitek, jako ten první. Pro fanoušky hororového žánru je ale tato kompilace/remake povinnost. Předně pak pro ty, kteří si původní verze neprošli. Nové Layers of Fear jen dokazuje, že studio Bloober Team za poslední roky ušlo solidní kus cesty na poli hororových her, a možná i proto se začínám více těšit na jejich remake druhého Silent Hillu.