Recenzovaná verze: PlayStation 5

Studio Hazelight jsem právě díky hře Brothers: A Tale of Two Sons začal sledovat velmi aktivně a odehrál obě jeho následující hry, které v kooperativním žánru gaučového hraní řadím mezi to nejlepší, co kdy vzniklo. It Takes Two (recenze), které si u nás navíc odneslo ocenění pro nejlepší hru roku 2021, i A Way Out jsou perfektní záležitosti, které však za svou dokonalost vděčí svému předchůdci, který pro mě osobně má nejlepší tématiku ze tří již zmíněných titulů.

Brothers: A Tale of Two Sons vypráví děj dvou bratrů, kteří po onemocnění otce vyráží na strastiplnou výpravu „nádherným“ fantasy světem. Slovo nádherný zde má doslova dvojí význam a dostanu se k němu později. Jedinou možností, jak otce zachránit, je vydat se pro jakousi bájnou vodu, která jej dokáže udržet při životě. Po tragické ztrátě matky už nehodlají bratři riskovat, že zůstanou na světě sami, a příběh začíná u prvního buku za jejich domem. Při hraní remaku jsem byl překvapen, jakou sílu má příběh i dnes, a pořád je proto Brothers: A Tale of Two Sons velkou emocionální jízdou.

Sám jsem měl v hlavě zafixováno, že hra byla výbornou kooperativní záležitostí, ale jak remake sám o sobě připomíná, tak primárně jde o singleplayerovou záležitost, která je okořeněna o možnost ovládat oba bratry současně. Na začátku to chce trochu cviku, ale dá se na to rychle zvyknout. Ostatně ovládání je velmi intuitivní a snadné. Každým z analogů ovládáte jednoho z bratrů a každý z nich má k dispozici jedno akční tlačítko, které koresponduje s výše umístěným analogem. Pomocí R3 ovládáte mladšího bratra a tlačítkem R2 provádíte jeho interakce. U staršího bratra je to L3 a L2. Poslední, co ve hře můžete udělat, tak je otáčení pohledu pomocí R1 nebo L1 dle toho, na jakou stranu chcete obraz natočit.

Titul se tedy dopředu hlásí primárně jako singleplayerová libůstka, ale popravdě jsme si jej plnohodnotně užili i ve dvou, kdy připojíte druhý ovladač a každý ovládá jednoho z bratrů. V tomto režimu zůstává výchozí ovládání zachováno i pro jednotlivé ovladače. V režimu jednoho hráče občas narazíte na situace, kdy vámi ovládaní bratři takzvaně prohodí pozice na obrazovce, a vy se budete divit, proč běží někam jinam. Je to naprosto běžné a hra občas dokáže malinko potrápit vaše hemisféry.

Ačkoliv je tomu už přes 10 let, tak jsem byl překvapen tím, že drtivou většinu navržených hádanek, které před vás hra klade, jsem si dokázal zpětně vybavit, a tak jsme hrou procházeli jako nůž máslem. Bohužel se díky tomu čas hraní zastavil přibližně pod 3 hodinami, což skutečně není mnoho, ale věřte mi, že i tak si dobrodružství užijete naplno. Zvláště pokud budete hrát hru poprvé, to se navíc dostanete na vyšší číslo než já.

Ony hádanky nejsou příliš náročné na vyřešení a jde spíše o správnou kooperaci a koordinaci obou bratrů. Vždy půjde primárně o to, aby našli cestu dál. Zvládli spolu přešplhat stěnu, poradili si s přemístěním nějakého předmětu, opatrně něco ukradli, zvládli veslovat na lodi správným směrem a tak podobně. Pro ty, kteří s hrou zatím neměli čest, tak může být překvapením právě to, že plníte „jen“ určité interakce, a kromě toho stále běžíte kupředu. Hra až na drobné výjimky nemá žádné odbočky ani rozšířené lokace, po kterých by se dalo procházet. Jde o velmi přímočaré, ale o to intenzivnější dobrodružství.

Zde se dostáváme k tomu, co jsem zmínil na začátku, a to fakt, že hra má doslova „nádherný“ svět. Grafická stránka remaku, o níž se postaral Unreal Engine 5, je brilantní. Nemůžu ji sice postavit na stejnou úroveň, jako byl kupříkladu remake Demon's Souls, ale jsou scény, které mohu označit za dechberoucí. V tomto ohledu Avantgarden odvedli vynikající práci a zejména znalci původní verze budou překvapeni, jak detailní remake je. Velice také oceňuji velmi ostrý obraz a plynulost, s jakou hra běží. Za celou dobu testování jsem se nesetkal s žádným vážnějším problémem, který bych zde musel zmínit. Hudba a zvuky prošly zkvalitněním, ale nemohu tvrdit, že nějak výrazně i díky absenci dabingu. Bratři se domlouvají spíše podivnými posunky v nespecifikovaném jazyce.

Druhou stránkou „nádherného“ světa je poté naprosto surové a drsné ztvárnění ve druhé polovině hry. Titul se dlouhou dobu tváří jako nádherná pohádka, která jako by se inspirovala u prvního dílu Fable. Nádherné scény, parádní atmosféra vesniček a fantasy venkova, a pak dojde k výrazné změně. Krásné prostředí vystřídá nehostinná pustina a výjevy, jaké by mnozí ani nečekali. Vrcholem celé hry je pak údolí obrů, které vás nepříjemně ohromí.

Remake Brothers: A Tale of Two Sons se povedl nadmíru dobře. Jde o příjemné překvapení, které rozhodně nedělá ostudu originálu. Na jednu stranu si říkám, že mu chybí jakákoliv inovace a na tu druhou se obávám, jak by to vlastně dopadlo, kdyby se studio pokoušelo hru například uměle nastavovat novými pasážemi. Pro ty, kteří Brothers: A Tale of Two Sons už hráli, nemá remake příliš velký smysl a může fungovat spíše v rámci nostalgie. Hráči, kteří však s hrou nepřišli do styku, mají výbornou příležitost si zahrát jednu z nejhezčích adventur s emotivním příběhem, a to za velmi přijatelnou cenu.